DEMONS AND ANGELS: 1.DÍL

„Stalo se něco Ari?“ Zeptala se ji jedna s kamarádek, když si všimla výrazu, co Ariel předváděla. Byl prázdný a přesto překvapený, nevěděla a hlavně nechápala, co to má znamenat.
Díky její jedné kamarádce, co ji dala do života správný směr s velkou dávkou odvahy, se rozhodla…
„Promiň Dylen, jsem v pohodě,“ pořád sledovala toho muže, i přesto že viděla už jen záda. I když odpovídala Dylen, nespustila z něj oči, v kterých měla detektivní plamínek. „hned se vrátím, na něco jsem si vzpomněla, co musím zařídit,“ dodala a vydala se jeho směrem.
„Tak potom teda napiš,“ řekla ji nechápavě kamarádka a rozběhla se za zbytkem party, která byla o pár krůčků vpředu.

„Všude okolo jsou lidi, co mají normální čísla, proč on má takové,“ hrála si se slůvky pod nosem. Vzpomněla na nejoblíbenější film Dylen „Twilight“ trochu se pro sebe rozesmála. Tehdy ji Dylen nutila s dvěma mísy popcornu se na to dívat pořad dokola, měli jeden z těch filmových večerů u ní doma. Vzpomněla si na Edwarda a na monkey opičáka Emmenta. Jakmile si uvědomila, že toho muže ztratila, začala se rozhlížet po vysokých budovách.
Těžko říct jestli byla zklamaná nebo si oddechla, že ho nezahlídla, pak se ještě zasmála svým absurdním myšlenkám, a chtěla se otočit?
„Proč mě sleduješ,“ zazněl ji medový hlas v uších a po těle ucítila nesmírně rychlí příval tepla.
„…,“ nedokázala vydat ani hlásku.
Byla ohromena, předtím si ani nevšimla tetování na líci. Černé delší vlasy, které se dotýkali její tváři a bonus stejně temné a záhadné oči, které z ní nespustil ani na okamžik, ji vedlo k zapalování lejtek.
„Na něco jsem se tě ptal,“ znovu tím svůdným hlasem se zeptal, a tím ji zatlačil ke zdi.
„Nesleduji tě,“ vypadlo z ní nakonec.
„Ne vážně?“ Nazvedl obočí a zrak ji vrazil až do hloubi její čisté duše.
„Ne,“ řekla odhodlaně a nebyla si jistá, co viděla, malé rudé jiskřičky v jeho očích?
„Oba dobře víme, že je to lež,“ zasmál se na ni škodolibě, a přitom okouzlivě.
„Dobře přiznávám, chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys nešel třeba na kávu, nejsem ten typ holky, co čeká, než ji někdo osloví první, jsem ten typ, co jedná,“ hodila ruce do obraného gesta a doufala, že ji teď neprokoukne.
„Lžeš,“ znovu se usmál, a už se z těží ovládal, cítil její vůni mladí a čistoty, chtěl ji celou, první si z ní zalaškovat, a potom pozřít.
„Co tu pohledáváš, Souto?“ Objevil se za nimi nový hlas, také kouzelný, ale víc hlubší.
„Spíš co tu ty děláš ptačí mozku?“ Zareagoval bleskovitě tmavé zjevení, hned na to se znechuceně zašklebil na tvora z hlubším hlasem. Ariel byla stejně oslněná jako Anda, když ho prvně střetla. Tentokrát měl tyrkysovou košili, rozepnutou do půl hrudi, stříbrné knoflíky a stříbrně lemovaný límec. Bílé kalhoty zanikaly v bílém dlouhém plášti a jeho vlasy s pramínky barvy košile vystřelovali oslepující světla do jejích lidských očí a okolí. Táhla se z nich dlouhá energetická vlna světla. Oči z modro-tyrkysové barvy změnily barvu na měsíc v úplňku, a potom se koutky jeho úst zvedli.
„Když jsi byl vyštván z podsvětí pekelného, myslel jsem že tě poslali do zatracení, ne na Zem“ Řekl pohoršený Fénix.
„Někde přežívat musím, naštěstí jsem se stihl přemístit než dorazila naše milá paní, její druhá polovička neměla zatím velké ponětí, co si se mnou počít,“ zařechtal se nepříjemně Souta
„Tak to asi vysvětluje že už nemáš rudé vlasy, maskuješ se za gentlemana?“ Dobíral si démona. Souta strnule uchopil Ariel pod krkem a udělal si z ní živý štít.
„Áh…,“ zakňučela od malé nepříjemného tlaku.
„Nech ji,“ vyštěkl Fénix nervózně a smysl pro humor ho přešel. Souta nikdy nebyl ten za koho se vydával, měl pověst Kyla, tu o které nikdo nevěděl, kdo jednou jeho sílu spatřil, už o ní nikomu nemohl říct. Jediný kdo mohl byl Fénix, už s ním měl co dočinění, věděl čeho je schopen, nevěděli to v pekle, protože jim to neměl a ani by nechtěl jak říct.
„Ale co pak, proč ti na ubohém smrtelníku zaleží?“ Zalaškoval Souta, a nehtem ji přejel po tepně na krku, dokud se jí nespustil malí pramínek krve. Ariel znovu zaskučela, ale víc. Když ucítila, jak jí po raně přejel jazykem oddychla si slastí, sic nechápala, proč to bylo tak příjemné ale bylo, rána zmizela.
„Dívej se zástupce ráje. Dívej, jak jeden z nevinných zemře. Chtěl jsem si prvně pohrát, ale prostě ji zabiju a zmizím.“ Souta měl v očích vyhráno vítězství, Fénix byl sice silnější než on, proto se setkáním s ním vždy přežil, přesto teď měl na vrh nepřítel. Nemohl nic dělat, oba věděli, že jestli je byť jen ptáček ohniváček pohne, zemře o těch pár sekund dřív.
„Ví až moc,“ naposled řekl Souta a oběma ruky ji uchopil za hlavu, jako při lámání vazu.
Ariel je celou dobu poslouchala a nechápala, že na dotyčným Fénixem viděla číslo tisíckrát ba i víc větší než Souty, nechápala co se děje. To jak se dostala do této situace, jak se z ní dostat, jestli ještě uvidí své přátelé a rodinu. Vše ji běhalo před očima a to i s čísly, viděla minulost, i v době, kdy neměla svůj podivný dar, přesto když si vybavila, jisté lidi, viděla nad nimi čísla. Tehdy si vzpomněla na svou kamarádku Andu, u které nebylo žádné číslo. Všude jinde viděla čísla, minulý věk/ lomeno přítomný věk, popřípadě už neexistující. U vzpomínky na Andu, NIC.

Ani nepostřehla, že se celá chvěje. Pomalu, ale jistě se ji začalo zatmívat před očima. Šedé obloha se rázem roztrhla a Souta se ocitl ve světle připomínající sluneční paprsek, nebo reflektor, až na to že zářivější a mířilo to z nebe.
„Naposled ti říkám propusť ji,“ zakřičel naposledy Fénix.
„A kur**,“ zanadával Souta, uchopil Ariel ještě silněji a sledoval bílo-šedá snášející křídla.
„To už ani nedokážeš ochránit malou holku, Fénixi?“ Pověděl ostře hlubokým hlasem nový muž na scéně.
„Samaeli!?“ Řekl zaskočeně Fénix. „Já nejsem ničí poskok, ale teď máme jiný problém.“ Zahořkle se rozhněval, a litoval že mu kdy na něco kývl.
„Ale, ale Samael? Tak tebe jsem taky dlouho neviděl. Tak co jak se má Jofie. Jé promiň já zapomněl, že jí uletěla peříčka,“ zasmál se.
„Když tě ta ubohá holka co sedla na trůn nezabila, tak to budu já!“ Rozhořčený muž, v lidském pohledu něco málo pod třicet, měl sto chutí se proti Soutovi rozběhnout a useknout mu hlavu. I přes to, že byl třetí nejvyšší v nebi, svým způsobem druhý, protože nikdo přesně nezná pravou Boží sílu, to nemohl udělat. Druhý/první je Michael.
Samael pozoroval nebohou dívku, která už nevnímala okolí a ani svůj život v ohrožení.
„Samaeli, máš plnou hubu keců, ale ani tehdy jsi mě nedokázal zabít. Tvá milovaná se skácela do kalužích její krvi k mým nohám a je mi strašně líto, že jsi neslyšel jak úprosně křičela tvé jméno. Ještě teď slyším její tenký hlásek: “Samaeli! Samaeli!“ Ani teď mě nedokážeš zabít.“ Hned potom jak do imitoval Jofiel, jedinou lásku nejobávanějšího archanděla, se Soutův řehotavý smích rozplynul v prázdných ulicích.
Nikdo kromě samotného Samaela by nechápal, jak ještě po něm neskočil a ba i vlastními zuby ho neroztrhal na milion kousků, ale nemohl, měla její oči.