Démoní Lord Země - XVI.

Místo: San Francisco - Země

Portál Dita přenesl do zapadlé uličky ve staré části města, která si stále ještě zachovávala svojí dřívější podobu a nepadla za oběť pokroku. Nebo alespoň doposud se na jejím místě výstavba obřích budov ze skla a ocele neplánovala.
Pouhý okamžik soustředění stačil Ditovi, aby určil správný směr k doupěti démona druhé třídy, Ralstena. Neudělal ani sto kroků a už byl před dveřmi do navenek zdánlivě opuštěné budovy. Vlastně nikde nebylo vidět ani živáčka. Všichni skrýš démona velkým obloukem obcházeli. Zvířata instinktivně cítila nebezpečí a bezdomovci se starousedlíky po zmizení několika z nich v blízkosti zašlé pětipatrové stavby se tomu místu též vyhýbali.
Dito však nebyl jen tak někdo, a tak bez zaváhání vstoupil dovnitř. Jen, co otevřel dveře, ovanul ho pach rozkladu, smrti a především utrpení vycházející ze sklepa. Poslední jmenované Dito poznal zaručeně a nebylo to jen tím, že byl démon. I díky tomu sám sebe mohl ujistit, že se Ralsten za posledních sto let nikam nepřestěhoval. Na jednu stranu byl rád, ale také se kvůli Tarovi cítil trochu provinile. Přece jen ho poslal k požírači. I když výčet jeho přátel a známých se dal spočítat téměř na prstech jedné ruky.
Aniž by se rozhlédl, zamířil Dito rovnou do sklepení, odkud vedla prastará chodba do podzemí. Čím hlouběji se dostával, tím víc sílil odpudivý zápach rozkladu. Nakonec chodba ústila do prostorné jeskyně. Uprostřed ní se nacházelo čoudící ohniště, u kterého sedělo deset démonů v lidské podobě, a kolem nich visely ze stropu na řetězech zavěšené části těl.
Dito, stejně jako mnoho ostatních démonů, požírači opovrhoval. Pojídat duše za účelem obnovení a chvilkového zvýšení moci, to bylo přirozené, ale jíst lidské maso bylo něco zcela jiného. I když to mělo pár výhod, rizika byla příliš vysoká! Tím největším a nejnebezpečnějším pro démona byla ztráta příčetnosti. Přesto se mnoho Vyhnanců nakonec dobrovolně stalo požírači.
„Uteč! Zachraň se, dokud máš ještě čas!“ zavolala na Dita pohledná žena okolo pětadvaceti let v zuboženém stavu, připoutaná řetězem ke skále hned u přístupové chodby.
Skupina požíračů přerušila hodování a podívala se na nezvaného hosta. Jejich poslední oběť ještě jednou na Dita zavolala, ať uteče, ale když na něho vůdce tlupy, Ralsten, zavolal: „Ditoraxi, jsi to ty?!“ Vnitřně se zhroutila a poslední naděje a vzdor nad krutým osudem ji opustily.
Dito netušil, jak dlouho už je Ralsten požíračem, ale za ty dvě století, co ho znal, na něho působil pořád normálně. A ani jeho uhlazený styl oblékání se nezměnil. Vypadal jako šlechtic z období renesance. To samé se však nedalo říci o jeho kumpánech, kteří stěží udrželi aspoň trochu přijatelnou lidskou podobu a v jejichž očích byl jen pouhým děckem. Neboli chutným mladým masíčkem s neposkvrněnou duší. Byla jen otázka času, kdy nad sebou ztratí kontrolu. I Ralsten si to uvědomoval, a tak je okřikl, jako kdyby místo nohsledů měl smečku psů. Psy nakažené vzteklinou, které bude potřeba brzy utratit.
„Co tě přivádí, Ditoraxi,“ řekl Ralsten potom, co si hedvábným kapesníčkem utřel ústa a vyrazil malému chlapci naproti. Přitom si Dita pozorně prohlížel. Nebylo nijak těžké si všimnout, že od jejich posledního setkání před sto lety byl několikrát slabší.
„Kde je,“ zeptal se Dito zpříma. Rozhodně nezamýšlel zůstat ve společnosti požíračů nijak dlouho.
„Kdo?“
„Nedělej hloupého! Před pár…,“ pak se Dito v půli věty zarazil. Že ho to nenapadlo dřív. Díky vazalské značce mohl Tara lehce najít. Poprvé zalitoval, že nikdy před tím neměl pána. Znovu se tedy soustředil, ale nikde v okolí necítil Tarovu přítomnost ani stopy toho, že by tu vůbec kdy byl. Krátce na to si vybavil okamžik, kdy ho portálem posílal na Zemi. Ten výkyv moci musel způsobit, že Tara poslal jinam. Jestli to byla pravda, neměl důvod ani čas se tu nadále zdržovat. Otočil se na místě a chtěl už odejít, když instinktivně vycítil nebezpečí a na poslední chvíli uskočil před balvanem, který po něm Ralsten hodil.
„Přece nás takhle brzo neopustíš?! Sotva jsi přišel,“ řekl Ralsten a ještě dodal: „Co bych to byl za hostitele, kdybych tě nechal takhle odejít.“ A vyštěkl jakýsi povel svým psím poskokům.
„Na tohle nemám čas ani náladu,“ odvětil chladně Dito. Potom si vykloubil čelist a levou ruku si strčil do krku až po loket. Následně z hrdla vytáhl malou dubovou skříňku, bohatě zdobenou zlatem a drahými kameny.
Ralsten vykřikl další nesrozumitelný povel a zastavil své nohsledy pár metrů od Dita. Potom řekl se zřetelným strachem v hlase: „To nemůžeš…“
„Proč ne?“ skočil mu Dito do řeči. „Kdo mě zastaví? Bůh nebo snad Ďábel. Oba jsou přece dávno mrtví…,“ poslední větu nechal vyznít do prázdna a pootevřel skříňku. „Vyjdi!“ Byla to sotva zřetelná škvíra, ale i to bohatě stačilo, aby ze skříňky unikla vlna utrpení, která se rozprostřela po jeskyni a napadla všechno kromě majitele skříňky.
„Sakra,“ nesrozumitelně zaklel Dito, když zavřel skříňku a zjistil, že se Ralstenovi podařilo uniknout. Na požírače, který se živil lidským masem minimálně dvě století, měl až příliš rozumu. Potom spolkl nebezpečnou zbraň, nasadil si zpátky čelist a udělal na podlaze jednoduchý pentagram. Rozhlédl se kolem sebe a s pocitem zadostiučinění se teleportoval pryč.

***

Yerdol a tucet gardistů se bezpečně dostali portálem na Zemi jen několik desítek minut po Ditovi. Yerdol nebyl nijak nadšený svým úkolem, ve kterém kromě neznámé Ditovi síly byla ještě hrozba v podobě Nebeských, Čističů a kdo ví koho ještě. Také mu vadilo, že musel mít úplnou lidskou podobu. Neměl však ani chvíli času rozhlédnout se po okolí nebo zanadávat nad vlastní smůlou, když vycítil v blízkosti neznámou sílu. Otřásla jím samotným, aniž by ho nějak zranila. Ať to bylo cokoliv, bylo to nebezpečné, ale zároveň mu něco říkalo, že Dito bude u zdroje té síly.
Dvanáct členů Rudé gardy si myslelo to samé, co Yerdol. A jen neradi následovali svého velitele, když se za zdrojem té síly rozeběhl.
Yerdol proběhl domem, tunelem a mířil rovnou do jeskyně, i když už ta neznámá síla dávno zmizela. To, co pak našel, ho samotného šokovalo. Devět těl požíračů ležících kousek od sebe ve smrtelné křeči s vytřeštěným výrazem v napůl lidské tváři nebylo nic proti tomu, jak vypadala mladá žena. Sama si prokousla žíly na zápěstí. Snažila se uniknout bolesti, leč podle jejích očí se dalo poznat, že ve svém bláhovém pokusu urychlit vlastní smrt neuspěla.
Celá jeskyně byla prostoupena utrpením, ale ne tím, které po sobě zanechali požírači. Tohle bylo jiné. Mnohem silnější. Yerdol to nedokázal popsat, ale čím déle se v jeskyni nacházel, tím víc jeho a ostatní gardisty zbytkové utrpení prostupovalo a zraňovalo. Chtěl z toho místa pryč, ale než tak učinil, všiml si na podlaze u těl požíračů dalšího portálového pentagramu. Tenhle sice nepřenášel mezi dimenzemi, pořád však vedl do neznáma. Musel jím projít, aby neztratil Ditovu stopu, ale začínal se obávat toho, co nalezne příště. Čím víc se o Ditovi dozvídal, tím víc Yerdola začala zneklidňovat konečná pravda. Už démona beroucího na sebe podobu malého lidského chlapce nemohl nadále podceňovat. Ne potom, co uviděl v téhle jeskyni.