Démoní Lord Země - XV.

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo - Země

Řád věcí v Pekle vždy určovala síla. Když ještě žil Ďábel, bylo všechno mnohem jednodušší. Co řekl, to platilo. S jeho smrtí a nástupem vládců k moci však došlo k nevyhnutelným změnám.
Všichni démoni mají jednu věc společnou. Neukojitelnou touhu po moci. Proto se mezi sebou vládci nikdy nedokázali dohodnout, což vyústilo v mnoho bitev, po kterých jich zůstala jen hrstka. A ti si potom dávali bedlivý pozor, aby se v jejich okolí žádní démoni, jako byli oni, neobjevili. A když už se nějaký se schopnostmi vládce objevil, buď ho hned zabili nebo donutili, aby se jim podřídil. Což bylo většinou mnohem horší, než smrt.
Úryvek z Wornixsových pamětí

„Hotovo! Další,“ řekl Tar, když skončil s Wornixsem. Ten si pak natáhl pravý rukáv košile, kterým zakryl vazalskou značku na paži a postavil se k Eňosovi s Ňunosem. Ti už své vazalské značky dostali. Eňos ji měl na levém rameni, zatím co Ňunos na pravém. Poslední, kdo ještě zbýval, byl Arkill. A podle toho, jak se tvářil, se mu do toho ani trochu nechtělo.
„No tak, pospěš si! Nemáme na to celý den,“ vybízel ho Wornixs a Pekelný rytíř nakonec k Tarovi přece jenom přistoupil.
Tarovi už přestala z rány na ruce téct krev, a tak si k dlani znovu přiložil nůž a řízl se. Potom v čerstvé barvě smočil ukazováček a čekal, až k němu Pekelný rytíř přistoupí.
Arkill neochotně přijímal nového pána. Neměl však na vybranou. Musel to podstoupit, jestli už nadále nechtěl zůstat slabým. Stáhl si tedy levou rukavici a napřáhl ruku před sebe hřbetem vzhůru. Tar pochopil, kam má vazalskou značku udělat a dal se do jejího vytváření. Nemaloval zrovna rád, ale tohle za něho nikdo jiný udělat nemohl. Než byl hotov, musel si prst dvakrát namočit do rychle zasychající krve, ale nakonec i Arkill měl jeho vazalskou značku.
Wornixs se na Tara po celou dobu jeho práce díval a v hlavě se mu objevila nová otázka. Nakonec nevydržel a zeptal se: „Proč právě tenhle symbol?“ Chtěl tím upozornit, že si Tar mohl za svou vazalskou značku vybrat cokoliv.
Tar Wornixsovi neodpověděl, jen se záhadně pro sebe usmál. V duchu si přitom vybavil sestřinu tvář a slib, který učinil před odchodem z Devátého pekelného kruhu. Teď už ho Tyrael nebude muset chránit, on bude ochraňovat ji.
Arkill se podíval na svou ruku. Tarova krev už se mu vsákla do kůže a zanechala po sobě nesmazatelnou pečeť tvořící vazalskou značku. Krátce na to pocítil nárůst démonické síly, která mu skrz ni proudila do těla a jeho dřívější rozmrzelost byla pryč. Opět se stane tím, kým kdysi býval. Sice to bude nějakou dobu trvat, než se mu síly kompletně navrátí, ale potom všem ukáže, že se vrátil: „Lovec archandělů!“ jak mu říkávali v dobách jeho největší slávy.
„Já je teda půjdu svolat,“ řekl po chvíli Arkill a Wornixs mu kývl na souhlas.
Tar jen zmateně přelétl očima z jednoho na druhého: „Koho?“ zeptal se.
„Další Vyhnance,“ odvětil klidně Wornixs a povzdechl si, protože mu bylo jasné, co bude následovat. „Jen jdi, já se o zbytek postarám,“ řekl Arkillovi, a když Pekelný rytíř opustil ubytovnu, z hluboka se nadechl a začal s vysvětlováním: „Ty sis myslel, že bude stačit, když tvou vazalskou značku budeme mít jen my čtyři?“ Tar beze slova přikývl na souhlas a Wornixs převrátil oči v sloup. „Nestačí mít na své straně jen silné démony. Ty sám potřebuješ zesílit, abys mohl bojovat! Narozdíl od ostatních démonů mají vládci jednu obrovskou výhodu. Vazalská značka totiž neslouží jen k tomu, aby vládce obnovoval svým poddaným moc výměnou za jejich věrnost. V případě potřeby si ji od nich může vzít i zpět. Chápeš?“
„Ne,“ odpověděl Tar pohotově.
Wornixs si znovu povzdychl. Nestačilo, že musel každý všední den a někdy i v sobotu koukat na znuděné a otrávené tváře svých studentů, kteří jeho snahu nikdy neocenili, ještě to samé ho od Tarova příchodu čekalo i doma: „Vysvětlím ti to tedy názorně,“ řekl a vydal se do kuchyně. „Ale musíš jít se mnou!“
Tar se vydal za Wornixsem, a když dorazili do kuchyně, opřel se o ledničku a díval se, jak vytahuje z kredence několik sklenic, půllitr, džbánek a dává je na kuchyňskou linku. Do několikalitrového džbánku poté napustil z kohoutku vodu a půllitr postavil do středu stolu.
„Teď se soustřeď! Nebudu to dvakrát opakovat,“ řekl Wornixs a ukázal na půllitr: „Tahle sklenice představuje tebe!“ Pak kolem půllitru rozmístil zbývající sklenice. Dvě čtyř decilitrové a pár panákových skleniček. „Tyhle představují mě a Arkilla,“ ukázal na větší. „A ty malé zas Eňose s Ňunosem.“ Nakonec naplnil půllitr až po okraj vodou ze džbánku a do ostatních sklenic sotva trochu ukápnul.
„Jelikož se ti obnovuje moc, tak jsi vždy plný na své maximum. Jenže když bojuješ, tvá démonická síla se samozřejmě vyčerpává s užíváním útoků.“ Pak Wornixs do dřezu vylil vodu z půllitru. „My, Vyhnanci, nemáme už skoro žádnou moc, ale díky vazalské značce nám ji navrátíš.“ A naplnil všechny sklenice až po okraj. „To ale zabere čas. Vtip je v tom, že vládce nemusí moc jen dávat, ale může si ji vzít taky zpátky,“ dodal Wornixs. Potom znovu vylil vodu z půllitru do dřezu, ale tentokrát ho nedolil ze džbánku, ale okolo rozmístěných sklenic. Když byl půllitr zas plný, opět ho vyprázdnil a celý proces zopakoval, aby Tar pochopil, že čím víc bude mít stoupenců, tím větší zásobu moci dostane k dispozici na doplnění. ‚Uff, to byla zase dřina,‘ uzavřel výklad v duchu Wornixs.
„Teď přejdeme k další věci,“ dodal Kronikář nakonec a Tar se lekl, když ho Eňos s Ňunosem nečekaně popadli za ruce a začali ho táhnout do koupelny. „Musíme ještě skrýt tvůj démoní původ. Nechceme přece, aby k nám nečekaně vpadla návštěva Nebeských nebo úderná jednotka některého z vládců ještě před tím, než na ně budeme připravení,“ vysvětlil Wornixs a vydal se za Tarem a oběma bratry.

Pozdě večer, před Ubytovnou bratrů Demosů, se pod ochranou Wornixsovi bariéry shromáždil dav necelé stovky Vyhnanců, které Arkill našel v nejbližším okolí. Byla to jen nepatrná skupina, ale jako základ armády to bylo víc, než dostačující.
Na Tara šli mdloby, když si představil, že těmhle všem bude muset udělat svou vazalskou značku. Podíval se na vlastní dlaň, do které se dopoledne řízl, ale po řezné ráně mu nezůstala ani malá jizva. Jeho démoní část měla přece jenom jisté výhody. Horší bylo, že zásoba krve kolující mu v žilách nebyla nekonečná… Nemluvě o únavě, která byla s vytvářením vazalských značek pevně spjatá.
Eňos s Ňunosem Tara pro jistotu podpírali a také ho hlídali, aby před davem Vyhnanců nevzal nohy na ramena.
Wornixs nejprve ke všem shromážděným pronesl velkolepou řeč o světlých zítřcích, ale s démony zbavených hrdosti to ani nehnulo. Když však přišla na řadu řeč o navrácení jejich moci, první rekruti Tarovi armády začali zvedat ruce a hlásit se ke svému novému pánovi.
Tar se chtěl uklidnit a sáhl po dlouhém prameni svých vlasů, co si nechal narůst, a s kterým si pohrával vždy, když byl nervózní, leč ho už nenahmatal. Zapomněl, že padl nůžkami šíleného tria kadeřníků z Pekla, kteří ho v jeho zesláblém stavu ostříhali a obarvili mu hlavu na blond, aby jeho původ aspoň trochu zamaskovali. A tak si jen povzdechl, znovu se řízl do dlaně a začal Vyhnancům vytvářet svou vazalskou značku, hezky jednomu za druhým.
Arkill s Wornixsem se na svého vládce zpovzdálí spokojeně usmívali. Jejich vlastní cíle se opět o něco přiblížili k naplnění.
S posledním označkovaným Vyhnancem byl Tar sotva při vědomí. Cítil se jako vymačkaný citrón. V duchu si zoufal, že mu v těle nezůstala snad ani jediná kapka krve, ale i tak nepřeslechl zvýšené hlasy svých nových poddaných.
„Konečně tě zabiju,“ vykřikl jeden z démonů a svou ruku změnil v jeden a půl metrů dlouhou čepel.
„Ty mě? To já tebe!“ oponoval mu druhý, sáhl po zbývajících zásobách moci, které si teď už nemusel dále šetřit a mezi dlaněmi mu přeskočil blesk.
Podobné diskuze se nesly mezi všemi novými poddanými Tara. Jeden s druhým měl z minulosti, kdy ještě sloužili u různých vládců, nevyřízené účty, ale poté, co se stali Vyhnanci, nemělo smysl, aby mezi sebou bojovali a vyplýtvali poslední zbytky moci. Teď se však už o tenhle problém nemuseli starat, a tak se úplně poddali nejhorší démoní vlastnosti, nenávisti!
Za chvíli se okolí ubytovny změnilo v bitevní pole, když si Vyhnanci mezi sebou začali vyřizovat léta nahromaděnou zlobu a jeden druhého začal před Tarovýma očima mordovat.
Arkill chtěl zakročit, ale Wornixs ho zastavil a řekl: „Počkej! Všechno má svůj čas.“ Potom ještě mávnutím ruky přivolal k sobě Eňose s Ňunosem z Tarova dosahu.
Tar nevěřil vlastním očím. Cítil se malátně, zesláble, ale nejvíc naštvaně! Nechtěl vědět, kolik hodin strávil vytvářením všech těch vazalských značek nebo kolik litrů krve ho to stálo a k čemu to všechno vůbec bylo? Aby se skupina démonů vykázaných na Zemi mohla pozabíjet před jeho očima.
„Musíme je zastavit,“ řekl Arkill, ale Wornixs ho dál pevně držel za paži.
Kronikář pouze Pekelnému rytíři odvětil: „Neříkej mi, že tě nenapadlo, co se stane, až budou mít zase vazalskou značku? Teď jenom zůstaň tady a čekej. Brzy to přijde,“ poslední větu řekl téměř neslyšně, ale Arkillovu sluchu neunikla zjevná nedočkavost v jeho hlase.
„Dost … přestaňte,“ snažil se Tar své poddané zastavit, ale v lomozu probíhajícího boje se jeho hlas ztrácel. Pak se podíval na nejbližší dva démony, kteří si navzájem chystali zasadit smrtící ránu, a ještě jednou se je pokusil zastavit: „Nechte toho,“ a do posledního volání vložil veškerý svůj vztek: „UŽ TOHO SAKRA NECHTE!!“ Vazalská značka u obou démonů se pak rozpálila do ruda a oba na místě zemřeli za doprovodu uši drásajícího smrtelného výkřiku. Tím Tar zastavil probíhající boje a strhl na sebe veškerou pozornost.
„Proč se chcete zabít?“ zahájil po chvíli Tar svou řeč. „Už nestojíte na opačných stranách, abyste se tu museli navzájem mordovat. Teď máte před sebou nový život … Jestli však chce někdo zbytečně umřít, tak mu to přání splním!“
Arkill se zlostně podíval na Wornixse. Celé to už dopředu naplánoval! A jeho domněnky jen potvrdilo to, co si sám pro sebe nahlas řekl, když se na Tara fascinovaně díval: „Zvládl to ještě líp, než jsem čekal,“ potom Tarovu proslovu začal tleskat a k vyvolávání jeho jména strhl i ostatní. Jen Arkill se cítil trochu špatně, narozdíl od Wornixse měl ještě nějaké zásady.