Démoní Lord Země - XI.

Místo: Pekelná Brána, Tokyo - Země

Pekelná Brána byl nejznámější noční klub v celém Tokyu. Scházely se v něm rozmazlené ratolesti boháčů a mladé celebrity. A jako v každém takovém podniku se i v něm čas od času rozpoutala nějaká ta rvačka. I z toho důvodu měla Pekelná Brána početnou ochranku, do které patřil i Arkill.
Arkill stál pod pódiem, na kterém hrála nedávno objevená kapela, co se dostala na přední příčky v hitparádách. Byla jednou z těch rychlokvašek, jejíž název za pár měsíců nebude už nikdo znát, ale prozatím jejich songy zněly z rádia a televize a jejich cédéčka šla na dračku. Arkillovi se jejich hudba dvakrát nezamlouvala, a tak ostřížím zrakem pátral v řadách posluchačů pod pódiem v naději, že objeví někoho, kdo by chtěl narušit klid. Žádný výtržník se však tentokrát neukazoval. Vypadalo to, že dnešní večer bude muset přetrpět.
Arkill v lidské podobě, se svou téměř dvoumetrovou výškou, vyčníval z davu. Urostlý svalovec vážící skoro dva metráky, měl na sobě černé kalhoty, upnuté tričko téže barvy s výrazným bílým nápisem: ‚Security‘ a pár kožených rukavic. Od plešaté hlavy se mu odrážely laserové paprsky ze světelné šou. V klubu zastával funkci šéfa ochranky. Nebylo to pro něho nijak těžké, neboť předtím, než se stal Vyhnancem, podobnou funkci zastával i coby démon.
Najednou k němu přistoupil o dvě hlavy menší muž v pruhovaném obleku s křiklavými barvami a sotva slyšitelným hlasem mu řekl: „Demosi, mohl bys prosím zajít k baru? Je tam pár…,“ i když to byl majitel klubu, nedokázal tento vychrtlý a slabý člověk nikomu rozkazovat. Přesto Arkill vyrazil k baru ještě předtím, než domluvil. Potřeboval se rozptýlit a také už nemohl dál poslouchat doprošování. Stačilo, že musel znovu slyšet příjmení, které pro něho Kronikář vymyslel. Jako kdyby nestačilo, že se stal Vyhnancem, ještě se na Zemi musel stát Wornixsovým bratrem!
Když Arkill dorazil k baru, čekalo na něho nemilé překvapení. Pětice mužů okolo dvaceti let obtěžovala stejně starou barmanku. To by nebylo tak hrozné, kdyby z jednoho z nich doslova nesálala démonická síla. Arkill o tom nepochyboval, byli to všichni démoni.
Hned, jak se objevil u baru, si ho všiml vůdce bandy. Krátce střižené černé vlasy, tři náušnice v levém uchu a pár piercingů v obočí ho spolehlivě odlišovala od kumpánů, kteří sotva udrželi přijatelnou lidskou podobu. Na pravé ruce se mu pak blyštil pečetní prsten. Podíval se na Arkilla a koutky úst se mu zkroutily v dravčím úsměvu. Dal pokyn svým kumpánům a ti se přestali o barmanku zajímat.
Arkill hned poznal, co jsou zač. Podle pečetního prstenu patřili do Ďáblova gangu, který v Japonsku před pár stoletími založila skupina Vyhnanců, co se nehodlala smířit se svým osudem. Arkill a ostatní nejednou přemýšleli, že by se k nim sami přidali, ale cíle se s těmi jejich zrovna neshodovali… Vzápětí Arkill pochopil. Věděli, že je též démon ještě předtím, než ho uviděli. Někdo jim to o něm musel říct!
Vůdce bandy přistoupil k Arkillovi a při pohledu z očí do očí mu řekl: „Já jsem Aris, a jak se jmenuješ ty, slabochu?“
„Co chcete,“ odvětil Arkill odměřeně. V jeho hlase přitom nebyl ani náznak strachu.
„Měl bys mi projevovat úctu nebo tě zabiju hned teď a tady!“
Arkill se zasmál. V jeho podání to nebyl ani tak smích, jako výsměch: „Tak silní nejste, abyste se postavili Čističům, takže mě ušetři těch siláckých řečí!“
Čtveřice podřadných démonů obstoupila Arkilla, ale Aris je gestem ruky zastavil. Dobře Arkilla odhadl. Toho se mu zastrašit nepodaří: „Pojďme ven.“
„Klidně,“ souhlasil pohotově Arkill a následoval pětici démonů na parkoviště. Měl sice jen nepatrnou část svých původních sil, ale s jeho bojovými zkušenostmi bylo nutné počítat.
„Když nám povíš, co chceme vědět, možná tě ušetřím,“ navrhl Aris Arkillovi na parkovišti a ještě dodal: „Vypadáš schopně, mohl bych se za tebe…“
„Nemám v plánu se k vám přidat,“ skočil mu Arkill do řeči, a když se po něm ohnal jeden z jeho poskoků, bleskově se úderu vyhnul, chytil ho za hlavu a zlomil mu vaz. Lidská podoba měla pro démony i své nevýhody.
Zbylí tři podřízení se už chystali zaútočit, když byli opět Arisem zastaveni: „Jsi dobrej. Dám ti ještě poslední šanci. Stačí, když mi řekneš, kdo na staveništi zabil ty dva lovce a nechám tě jít.“
‚Tak o tohle jim šlo,‘ řekl si v duchu Arkill. „Naneštěstí nejsem tak pitomej, abych ti to uvěřil!“ odvětil posléze.
„Vážně škoda, že se k nám nechceš přidat. Zabte ho!“
Arkill se trojice podřízených ani trošku nebál. Měli ještě míň síly, než on. Bylo mu jasné, že je Aris teprve nedávno naverboval, a tak mu nevadilo, pokud je zabije. Horší problém byl Aris sám.
„Jak jsem si myslel. Jsi dobrej, hodně dobrej,“ řekl Aris poté, co Arkill zabil jeho podřízené, aniž by přitom utrpěl jediné škrábnutí. „Uvidíme, jak si poradíš se mnou!“ Vzduch najednou prostoupil zápach síry, který se objevil s Arisovým útokem: „Plamenná pěst!“
Arkill pohotově uskočil z Arisova dosahu. Jeho ruka, obklopená plameny, prorazila dveře dodávky, před kterou dříve stál, a úplně je zdemoloval. ‚Ohnivý typ, co?!‘ konstatoval v duchu a připravil se.
Aris zaútočil podruhé. Tentokrát vyrazil Arkill do protiútoku. Nejprve se přikrčil a počkal, až ho Arisův útok mine. Potom ho popadl za loket, aby nemohl znovu zaútočit, ale náhle byl zasažen do břicha kolenem a odletěl několik metrů daleko, kde tvrdě přistál na kapotě luxusního sporťáku.
„Jsi vážně dobrý. Silný a celkem i rychlý. Je vidět, že jsi démon pro boj na blízko, stejně jako já! Ale bez své moci nejsi nic. Narozdíl od tebe, já se nemusím držet stranou,“ vysmíval se Aris svému soupeři.
Arkill se podíval na Arise a uviděl, jak nejen jeho ruce, ale i nohy a kolena obklopuje oheň. Podcenil ho!
„Zemři!“ vykřikl Aris a vyrazil.
Arkill si odplivl. Směsice slin a krve dopadla na asfalt. Musel to použít, nedalo se nic dělat. Tu trošku moci, kterou získal vysedáváním u Tara v bezvědomí, teď vyplýtvá s tímhle ubožákem. Víc, než cokoliv jiného, teď nenáviděl to, co se z něho stalo. On, kdysi jeden z nejobávanějších démonů, pravá ruka Ďábla, a měl by být zabit takovým ubožákem? Nikdy! „Částečná zbroj!“
Arisův kop zachytila Arkillova levačka v zlověstné černé plátové rukavici, jejíž hřbet byl poset palec dlouhými bodci.
„T-ty … ty jsi Pekelný rytíř?!“ vykoktal svá poslední slova Aris a vzápětí byl umlčen Arkillovou pravačkou, která mu urazila hlavu.
Když bylo po boji, Arkill se s obtížemi opřel o bok auta. Jeho plátové rukavice zmizely, jako téměř veškerá moc: „Sakra!“ zaklel. Spotřeboval ještě víc síly, než myslel. Rána na břiše příšerně bolela, nejspíš měl i několik polámaných žeber. Po několika minutách se zvedl a vydal na cestu domů. Cestou si ještě vybavil rozhovor s Wornixsem, před tím, než šel do práce:

„Já tě nechápu, Arkille. Zrovna ty, kterému z nás nejvíc vadí, že je Vyhnancem, nechceš o téhle šanci ani na chvíli uvažovat,“ křičel jindy klidný Wornixs. „To se snad už nechceš pomstít? Tuhle šanci podruhé dostat nemusíme!“
Arkill se ohlédl doprava, kde ve vedlejší místnosti ležel v posteli Tar v bezvědomí: „Co když nás jen využije?“
Kronikář položil Pekelnému rytíři ruku na rameno: „Známe se už několik tisíciletí, ale nikdy by mě nenapadlo, že si zrovna ty budeš dělat o tohle starosti. Jsme démoni! Jeden druhého využíváme, je to naší přirozeností. Vím, že je to riskantní, ale my nemáme, co ztratit…“

Musel dát Wornixsovi za pravdu. Opravdu už nemá, co ztratit. S touto myšlenkou si Arkill povzdechl. Opět bude mít pána.