Démoní Lord Země - III.

Místo: Tarovi komnaty – 9. pekelný kruh

Tar se, co nejrychleji, odebral do svého pokoje. V hlavě už měl všechno promyšlené. Nejprve si sbalí věci na cestu a potom se vydá k portálu. Půjde do Tartaru nebo možná do jiného pekelného kruhu. I když i jemu bylo jasné, že jako syna démoního vládce by ho v jiných pekelných kruzích dvakrát rádi neviděli. Navíc by tím ještě způsobil Tyrael problémy a to nechtěl. Ostatně utíkal proto, aby jí je už nedělal.
Rozrazil dveře svých komnat a začal balit. Na postel pohodil batoh a ze skříní vytahoval jednu věc za druhou. Nebyl si úplně jistý tím, co všechno by mohl potřebovat, přeci jenom doposud nikdy neopustil Devátý pekelný kruh, ale nechtěl si toho brát moc. S mnoha věcmi by byl příliš nápadný, a kdyby náhodou musel před někým utíkat, těžko by všechno pobral.
Přitom, jak se Tar věnoval balení, se na něho díval malý, sotva osmiletý chlapec s havraními vlasy uvelebený v křesle kousek od okna.
Dito se ještě chvíli díval, jak se Tar balí, a potom promluvil: „Můj pane, co to děláte?“ Kdyby Tar nevěděl, že je Dito starší, než on, z tónu jeho hlasu a vyjadřování by ho nerozeznal od obyčejného dítěte. Teď ale zkoprněl. Tak moc se soustředil na útěk, že na něho dočista zapomněl. Znal Dita už od dětství. Byl jeho nejlepším a také jediným přítelem, i když často dělal věci, které ho přímo vytáčeli. Především ho pořád oslovoval: „Můj pane!“ jako kdyby vládcem Devátého pekelného kruhu nebyla Tyrael, ale on. A přitom na své pravé tváři nosil sestřinu vazalskou značku. Nejednou se bál, že by ho takhle mluvit někdo slyšel, nahlásil a potom by Dita Tyrael jednoduše nechala popravit.
„Můj pane?“ ozval se Dito znovu a přerušil tak tok Tarových myšlenek.
Tar ještě chvíli přemýšlel, ale nakonec to vzdal. Dito sice vypadal a choval se jako malé dítě, ale to byla jen přetvářka. Mnoho ostatních démonů se však domnívalo, že je slabý a hloupý. Tar ale věděl, že to dělá schválně, i když netušil proč?! Každopádně nemělo smysl se mu pokoušet cokoliv nalhat, hned by to prokoukl. A tak si jen povzdechl, otočil se k Ditovi čelem a řekl: „Utíkám z Devátého pekelného kruhu.“
Dito se záhadně pousmál, v zelených očích se mu zablesklo, ale hned na Tarova slova odvětil prostou otázku: „Kam půjdete?“
„Nejspíš do Tartaru, pak možná do jiného pekelného kruhu … ještě jsem se nerozhod. Vím jen to, že tady už dál zůstat nemůžu. Tyrael způsobuju jen samé problémy a takhle to dál nejde!“
„No, jestli nechcete dělat vaší sestře potíže, tak byste do Tartaru ani jiného pekelného kruhu chodit neměl.“
Tar si opět uvědomil, že Dito Tyrael netituloval jako vládkyni, ale nechal to plavat. Teď rozhodně nebyla chvíle na to, aby se s ním o tomhle zase hádal. „A kam bych tedy měl jít?!“
Dito se znovu záhadně usmál, ale místo lidských zubů vycenil hrůzu nahánějící špičáky. Tar si toho už dříve všiml, že kdykoliv měl Dito něco za lubem, nedokázal úplně udržet iluzi lidské podoby. Týkalo se to jen tváře, protože její napodobení bylo nejobtížnější. Přesto Tar nikdy neviděl Ditovu skutečnou démonní podobu.
Najednou vstal Dito z křesla, přistoupil k jedné ze skříní a z ní potom vyndal krátký meč s deset palců dlouhou čepelí. Vzhledem víc podobající se dýce, než meči. Nabídl zbraň Tarovi, ale bylo vidět, že syn předešlého démoního vládce Devátého pekelného kruhu váhá.
Tar se s odporem podíval nejprve na pochvu z černého zlata, bohatě zdobenou ornamenty a potom na velký rubín v jílci. Byla to jediná věc, kterou mu otec po sobě zanechal. Vlastně to byla jediná jeho památka na něho. Nikdy s otcem nemluvil, ani by nevěděl, jak vypadá, kdyby nebylo několika jeho portrétů vyvěšených v paláci. Popravili ho krátce potom, co se narodil. Vždy se zdráhal ten meč nosit. Přeci jenom ho zabili kvůli němu! Jak tedy, jakým právem mohl používat meč, který jeho otec vytvořil?
„Váš otec si přál, abyste ho nosil s hrdostí. Věděl, že zemře a přesto ve svých posledních chvílích nelitoval! Měl byste jeho přání splnit,“ řekl Dito a po jeho slovech si Tar jen zdráhavě zbraň vzal a dal ji mezi ostatní věci do batohu.
Když měl Tar sbaleno, vykoukl Dito ze dveří, rozhlédl se a řekl: „Rychle, než se objeví hlídka!“
Tar si vzal batoh na záda a slepě malého chlapce následoval. Cestou naštěstí nikoho nepotkali, ale když jednou chodbou prošli podruhé, začal se Tar na Dita dívat nedůvěřivě: ‚To se ztratil?‘ Přesto mlčel. V nejhorším případě se vydá k portálu a bude postupovat podle původního plánu.
Když pak prošli podruhé ještě několika dalšími chodbami, začínal mít Tar už toho dost a chystal se zaprotestovat, ale Dito začal vysvětlovat: „Váš otec nebyl jen nejsilnější ohnivý démon, byl i geniální stavitel a řemeslník, od toho také získal přízvisko Génius. Když budoval tento palác, vytvořil v něm mnoho tajných místností a zkratek. Ani Vaše sestra o tom neví.“
„Tak jak…,“ chtěl se hned začít Tar vyptávat, ale v tom se před nimi objevila slepá chodba, na jejímž konci stály dveře. Ještě před chvílí by přísahal, že tahle chodba vede k trůnnímu sálu, ostatně šel tudy mnohokrát a nikdy se nedostal do slepé chodby, ale teď v jedné byl.
„Abyste se však dostal do tajných místností nebo mohl využít zkratek, je potřeba vědět kudy a jak jít,“ vysvětlil Dito vzápětí a už se natahoval po klice. „Vítejte v mých komnatách, můj pane,“ dodal, otevřel dveře a nechal Tara vstoupit jako prvního.
Tar se ocitl v malé komnatě bez oken. Tmu krátce po jeho vstupu rozehnalo zelené světlo z krystalů na zdech a z temnoty se vynořilo několik knihoven a především velký pentagram na podlaze ve středu místnosti.
Tar oněměl. Zůstal stát u dveří a sotva vnímal Dita, který mezitím obešel pentagram.
„Všechno už jsem dávno připravil. Něco mi říkalo, že tento den jednou nastane,“ řekl Dito a znovu se šibalsky zazubil. Potom se postavil do malého kruhu z modrých krystalů, hned vedle pentagramu: „Stačí jenom, když se postavíte do jeho středu,“ ukázal na pentagram na podlaze. „Zbytek nechte na mě. Pošlu vás k jednomu starému příteli. Řekněte mu, že vás posílám a tímhle splatí svůj dluh, on už bude vědět. Až se pak tady věci uklidní, tak se k vám připojím.“
Tar byl přímo šokován. To, co tu Dito prováděl, nebyla už jen drzost vůči jeho sestře, ale hotová zrada! Zatajoval důležité informace, netituloval sestru jako vládkyni a ještě mu pomáhal v útěku. Smrt by byla za tohle ještě mírný trest. „Proč?“
Dito se na Tara nechápavě podíval.
„Proč to pro mě děláš?“
„Jste přece můj pán.“
„Nech už toho!“ vybuchl Tar vzteky. „Jak můžu být tvůj pán?! Jsem nikdo … Vzpomínám si, že jako malej jsem ti na tvář udělal svou značku, ale to jsem byl dítě. Teď už vím, kde je moje místo.“
Dito se lehce pousmál a pravou rukou si zakryl vazalskou značku: „Vy si to pamatujete?“
„Jak bych na to mohl zapomenout,“ odvětil Tar už klidně. „Jen jednou jedinkrát mě Tyrael uhodila a to bylo tenkrát, když uviděla mou krvácející ránu na ruce.“ Pak se usmál a znovu si vybavil sestřinu tvář. Po popravě otce se ho ujala, i když nemusela. Zvládla všechna úskalí a stala se uznávanou vládkyní Devátého pekelného kruhu, zatímco on byl jenom černou skvrnou na jejím věhlasu. Sevřel pravou ruku v pěst a bez dalších řečí se postavil do středu pentagramu. Kývnutím dal Ditovi signál a malý chlapec začínal otevírat dimenzionální portál.
Teprve ve chvíli, kdy ho obklopilo modré světlo, si Tar uvědomil, že neví, kam ho Dito vůbec posílá? Malý chlapec, jako kdyby mu četl myšlenky, k němu zavolal: „Doufám, že se vám na Zemi bude líbit!“
Když modré světlo zmizelo, svalil se Dito na podlahu. Celý vysílený ztěžka vydechoval. Vytvoření dimenzionálního portálu ho stálo téměř veškerou zbývající moc. I když k závěru Tarova přenosu ucítil nepatrný výkyv, doufal, že ho úspěšně dopravil na cílové místo.
V nazelenalém světle krystalů byla dobře vidět Ditova vazalská značka. Pentagram v kruhu, v jehož středu měl římskou devítku. Dito byl však natolik vysílený, že nedokázal udržet dvě iluze současně. Rozhodl se pro iluzi dítěte, a tak se římská devítka změnila v desítku, kterou mu tam před šestnácti lety Tar udělal…