Démoní Lord Země - I.

Předmluva:
„Démoní Lord Země“ vznikl především jako vedlejší produkt záliby v japonských anime, která si mě získala svým originálním pojetím (uznávám sice, že některá díla jsou v jistých věcech dost ujetá a přehnaná, třeba takový vzhled žen a dívek, ale osobně to u mnohých beru jako klad, protože i o tom je dle mého každá fantasy, o divech, které si člověk neumí ani představit) a hlavně soubojovým systémem, po jehož zhlédnutí jsem si řekl: „Tohle by se dalo použít v psaní…,“ a po jednom neúspěšném pokusu jsem to zkusil znovu a zrodil se DLZ.
Hlavní inspirační složka je z anime One Piece, při jehož sledování jsem nesčetněkrát musel smeknout poklonu jeho autorovi (Eiichiro Oda), protože stvořil něco naprosto dokonale promyšleného, se strhujícím příběhem, úžasnými postavami a zajímavým světem, za což si dle mého názoru zaslouží titul „Génius“, protože se zatajeným dechem si ani netroufám hádat, jaká překvapení ještě předvede…, i když pár tipů bych samozřejmě měl.

Arch I. – Po cestě svého osudu

Na počátku bylo všechno jedním. Byl jen Bůh. Ten po tisíciletích samoty sám sebe rozdělil ve dví. Tak se zrodil Ďábel, bratr Boha a zároveň část jeho samého. Společnými silami pak stvořili Nebesa, Zemi a všechno ostatní, až jednoho dne Bůh stvořil člověka…
Úryvek z Wornixsových pamětí

Místo: Palácové zahrady - 9. pekelný kruh

‚Koncentruj se! Máš na to,‘ pokoušel přesvědčit sám sebe už poněkolikáté, zatím co mu z konečků prstů vycházely drobné plamínky, které se sbíhaly mezi jeho dlaněmi dohromady. „Ohnivá koule!“ zvolal. Vzduch prostoupil zápach síry, jak z rukou vypustil plamennou kouli o velikosti tenisového míčku. Ta vyrazila přímo na cvičný terč, ale namísto zničení ho jen lehce ožehla.
„Co to mělo být?! Tak slabý útok mají snad jenom minioni! Takhle to musí vypadat,“ křičel ohnivý démon. Potom i on v rukou vytvořil plamennou kouli a poslal ji přímo na svého žáka. Toho následná exploze zvedla ze země a odhodila dobrých deset metrů daleko. ‚Jak ubohý! A to má být potomek démoního lorda?!‘ postěžoval si ještě v duchu znechuceně.
„Odpusťte, mistře,“ omlouval se Tar, dnes už počtvrté, když se zvedl ze země a pokoušel se sklonit svou hlavu ještě o něco níž, než před chvílí, až se konečky jeho krvavě rudých vlasů téměř dotýkaly země.
„Aspoň, že tvá odolnost je na vysoké úrovni,“ dodal démon zklamaně, když svého žáka útokem nezabil. Pak zazněl svůdný ženský hlas: „Ohnivá koule!“ a démona zasáhla plamenná koule, velká jako osobní automobil. Nebýt ohnivého typu, byl by v tu ránu mrtvý!
„Kdo se to … m-má paní,“ zadržel na poslední chvíli démon výhružku, když rozpoznal útočníka. Hned potom poklekl před vládkyní Devátého pekelného kruhu.
„Koupila jsem tě jenom proto, abys mého malého bratříčka něco naučil. Ne, aby si ho napadal!“ řekla vládkyně svůdně, ale s jasnou výhružkou v hlase a pohodila hlavou. Prameny dlouhých, krvavě rudých, vlasů, jako měl Tar, se jí přitom ovinuly kolem smyslných křivek jejího těla.
„Omlouvám se, má paní, ale on je neschopný! Je urážkou, že někdo jako on je vaším sourozencem … měla byste se ho zbavit,“ odvětil démon v pokleku zcela upřímně.
„Co mi k tomu řekneš, Tare?“
„Je to tak. Tyrael, já…“
„Tyrael!! Jak si mi to teď řekl?!“ skočila bratrovi do řeči vládkyně a zpražila ho smrtícím pohledem. Její atraktivní tělo, téměř nahé, zahalené jen několika kousky kůže na několika místech, obklopila nesmírně velká aura moci. Ohnivý démon ještě víc sklonil hlavu. Nebylo bezpečné v takových chvílích na sebe strhávat pozornost svého pána. V takových chvílích byl každý vládce nevyzpytatelný!
„Omlouvám se, … sestři,“ poslední slovo zaznělo téměř neslyšně, ale přesto neuniklo uším Tyrael, která hned přiskočila ke svému bratrovi a přitiskla si jeho hlavu na svou hruď. Tar si tak nechtěně prohlédl hezky z blízka mateřské znaménko na sestřině levém prsu. „Sestři … nech toho,“ pokusil se vzdorovat, ale nic mu to nepomohlo. „Už nejsem malý kluk. Je mi dvaadvacet!“
Tyrael uvolnila sevření a podívala se do hnědých očí svého bratra: „Dokud ti nebude minimálně sto, budeš pro mě pořád můj malý bratříček, který se mnou spával v jedné posteli.“
Tar se začervenal a uhnul před sestřiným pohledem, rovnou na ohnivého démona. Ten už neměl skloněnou hlavu, ale doslova zíral na vládkyni Devátého pekelného kruhu, jak láskyplně objímá svého bratra, přičemž by se ho jako možnou hrozbu své vlády měla zbavit.
„Sestři, kroť se … dívá se,“ zašeptal Tar, ale chování Tyrael se nijak nezměnilo. Vládkyně se pouze lehce natočila ke svému poddanému a řekla: „A to jsem si myslela, že jako démon třetí třídy budeš schopen něco mého malého bratříčka naučit,“ pak luskla prsty a démon zanikl ve vlastních plamenech za doprovodu uši drásajícího výkřiku.
„Cos to udělala? To je tenhle měsíc už čtvrtý! Nemůžeš je zabíjet, když za nic nemůžou. Všechno je jen má vina!“
Tyrael uchopila Tarovu hlavu do dlaní a políbila ho na čelo: „Nikdo nebude beztrestně říkat, že bych se měla svého bratříčka zbavit. Nikdo! Brzy se staneš Generálem mých vojsk, protože tobě jedinému Já věřím,“ řekla a ještě jednou bratra objala.
Tar neprotestoval. Nemělo to smysl. I když se cítil zahanbený a sám sebou znechucený, jak všechna ta jeho selhání Tyrael bezstarostně přehlížela. Měl se stát Generálem Devátého pekelného kruhu, on, poloviční člověk…