Ďábel (ice) má srdce - Nové dějství: DEMONS AND ANGELS 00

Shrnutí Andy-samy ĎÁBEL(ICE) MÁ SRDCE
-nové jméno v dalších dílech DEMONS AND ANGELS

ÚVOD

Po tom co Anda plně rozvinula své schopnosti, stala se z ní jedna z nejmocnějších bytostí pekla. Včas a v klidu našla svou druhou polovičku, což nikdo z podsvětí nechápal, ale vše přijali a popravdě někteří litovali, že nevyužili příležitosti se ji zbavit. Tím se ona s její druhou polovičkou stali nejmocnější bytosti z pekla, temnoty, a zatracení, nikdo o nich nesmýšlel a už nekul žádné pikle. Dělali rituály, a co týden jim snášeli pokrmy živých duší a těl.
Stala se s ní opravdová a mocná Ďáblice. Jednou nebo dvakrát, kdy ještě moc nevěděli čeho je schopná, tam vypukly nepokoje do tak silné míry, že byla nucena vyvolat přede všemi svého draka a vše uklidnit, zastrašit v případě i umlčet. Šířili se o ní nesmírné pověry, že ten kdo by se ji postavil do cesty, už nikdy žádnou cestu nespatří, kdo zahledne jejího draka, nejmocnější stvoření, kdo kdy v pekle měl, si může jen přát, ať nejde proti němu.
Kdysi dávno jeden Satan měl draka, byl to jeden z prvních, před sta tisíciletím a víc a víc, každý se ho obával pro jeho krutost a nemilost a byli i zmatky, aby Anda nenásledovala jeho stopy, ba i neměla s ním něco společného, ENERGII.
Obavy byli zbytečné, jakmile měla druhou polovičku vedle sebe, tak se navzájem zklidňovali.
Brzo prohlásila, že se něco děje s nebem a rájem, a dav se znovu začal bouřit. Začali přípravy na boj, brnění a zbraně, těžké výcviky, ale to tak už trochu předbíhám.

Někde v Michiganu

Tehdy se málem na své šestnácté narozeniny zbláznila, nevěděla si co si počít, její život se začal hroutit, její nejlepší kamarádka odcestovala před roky a chybí ji, někdy dříve ji vídala, ale už dlouho ne, teď ji drží jen telefonáty a e-maily.
Jenže tehdy se prostě vše změnilo, neznám moc případu, kdy se dítě narodí přesně o půlnoci, ale ona se narodila. Narodila se Ariel.

V dovršení šestnáctého roku, na přelomu 12. Června, kdy byl zrovna čtvrtek, poté následoval její slavný den, který vyšel na pátek třináctého. Ach, jak ten den proklínala.

***

Probudila se, když budík ukazoval přesně dvě nuly, dvojtečku a dvě nuly. Jenže ta čísla nebyla sama, nad samotným budíkem se nesli další čísla. Trojka a jednička, potom, problikla jednička, potom sedm set čtyřicet čtyři, poté čtyřicet čtyři tisíc šest set čtyřicet, a další čísla, která se zvyšovali. Všechna čísla hodně rychle začala problikávat.
Protřela si oči, jako by měla, nějaké halucinace, ale nezmizelo to, když se podívala na dveře, znovu se objevili čísla, ale jiná a mnohem vetší, a zvětšovali se a střídali. Chvilku se snažila soustředit, ale pochopila, ač si nebyla jistá, že je tam desítek různých čísel, které se opakují. Nedokázala si je zapamatovat. Zkusila se podívat do stropního prázdného rohu, kde se znovu objevovali čísla. Když si uvědomila, že ať se podívá na jakoukoliv věc, uvidí čísla, tak rychle zavřela oči a zabořila hlavu do polštáře. Přes číselnou děsivou můru, stále v temnotě zavřených očí viděla čísla.
Nechápala, jak ty čísla vidí, protože nikdy neviděla takovou barvu, jakou byly značeny. Nevěděla, jestli jsou průhledné, nebo jen nějaká forma hustoty, nová barva, odstín, cokoliv, začínala v tom hledat smysl, ale vždy po pár minutách ji rozbolela hlava. Nejprve pomalu, poté rychle začala bláznit, čísla ji začínala dohánět k patřičným krokům, jeden z nich byl, že vyhodila snad všechny věci ze svého pokoje, dokonce spala i na zemi.
Její rodina byla bohatá, avšak to její rodina nebyla, byl to bohatý starší pár, který nikdy neměl vlastní děti, proto dával budoucnost dětem, které ztratili víru. Ariel adoptovali, když měla nastoupit do nižší střední, tam se seznámila s Andou, její nejlepší přítelkyní, která se snad jako jediná, neposmívala jejímu původu.
Díky ní, ji časem brali i ostatní děti a získala znační vliv, a obdiv ostatních, tomu čím si musela projít.

Před lidmi ač nepochopitelně, nedávala znát její bolest. Rodičům se zdálo něco divného, ale pořád je ujišťovala, že je vše v pořádku. I po pár dnech vyšetření v nemocnici, kde se jen těžce držela, se vší tou výbavou se znovu vrátila domů.
Přebytečné věci z pokoje, naskládala do krabic a nechala odnést na půdu, a něco si schovala do vestavěné skříně, kterou si ponechala s jejími čísly. Jedna z jejích nevlastních sester hodně přemýšlela, co by ji pomohlo, navrhla si meditaci, a tím jí možná zachránila život.
Každodenní koncentrace, pravidelné dýchaní, uvolněné pózy, ji dostali do dokonalého soustředění. Prostě otevřela oči a čísla zmizela, klid. Zadívala se na budík, který měla dva měsíce. Je to měsíc, co čísla začala vidět a měsíc, co přestala. Dívala se na něj a soustředila. Objevilo se jedno číslo. Byla to dvojka. Myšlenky změnila, pořád se soustředila na budík, ale jinak, číslo se změnilo na šedesát jedna. Poté se zase změnilo jinak. Nebyla si jistá to, co vidí, ale budík má dva měsíce, a šedesát jedna dní, když si vzala kalkulačku a přepočítávala další čísla vycházeli přesně tak, jak viděla. Vyběhla se dveří pokoje a stoupla si před zrcadlo. Ano, s kalkulačkou v ruce začala vše propočítávat, a nejvíc se jí asi líbilo číslo, jejího života v sekundách.

Po nějakém čase se šla projít ven s pár přáteli, a potkala podivného muže, vlastně ho viděla jen na vedlejším chodníku. Byl to krásný elegantní člověk s věkem, u kterého se zarazila. Už věděla, jak ten podivuhodný dar s čísly funguje. Vidí věci, tak jak jsou staré, kolik jim je, včetně roku, měsíců, dnů, hodin, minut, sekund, setin i menší, podle toho jak se soustředí. U toho muže se usoustředila na roky, protože ji upoutal, a číslo ji poněkud vyhodilo z rovnováhy, dvanáct tisíc dvě stě třicet osm.