D. I. Harst - cituprolití

Kdo přišel kázat o správnosti slova a zda to, co je psané, je skutečně pravdou nebo jen výplodem pokřivené mysli? Nejsem to já. Nesoudím, pokouším se pochopit jazyk, pokouším se najít jakýkoliv cit ve slově, v písmu, ve spojeních krásného s ohavným. Uvědomuji si, že zpovědi, jež píšu ve svých textech jsou odkazem na mě samou a přece se od mnoha z nich distancuji s tím, že tak zmrzačenou duši, jako jsou postavy z mých děl, mýt jí nemohu. Opak je svatou pravdou.
Příliš jim ubližuji, těm všem, co jsem ve své hlavě stvořila a hrubě, bez jejich dovolení, ba ani protestu je vsadila do vězení mezi řádky textu. Charaktery, postavy, děje. Na začátku to mohlo být vše krásné, každý není zkažený a prohnilý do morku kostí, to já z nich pěstuji trosky s nemocemi, jež ubližují sobě i těm, které milují. To já jim vnucuji vztek a nenávist, podrobuji je výmyslům i bezduchým rozmarům, pod kterými se jejich páteře prohýbají a hudba přestává hrát. Vím, že mne musí nenávidět a já nemohu více, než litovat. Sebe, ne je. Přestože je nad míru jasné, že trest v podobě zraňování vlastní ubohé lidskosti si zasloužím hlavně já, nikoli oni, narození pro potěchu oka čtenáře. Proklínám sebe a nechávám je, aby mne uhranuli za to, kolik jim způsobuji utrpení, každému. Každičkému z nich. Usagi, Tobi, Daito, Kioshi, Tadashi, Suzume i všichni Vy ostatní, zdánlivě bezvýznamní… nikdy mi neodpustíte a přece se chci tak moc omluvit, ospravedlnit své chování před Vámi, před potomky mé mysli, co vypustila jsem do světa, aby trpěli pod údery prstů na klávesnici.
Je mi to líto, věřte, ale nemohu jinak. Nemám pražádnou potěchu z vlastní bezkrevné zvrácenosti postrádající důvod. Mým odpuštěním bude, když Vy, ve vší své kráse, kterou Vám v textech odepírám, můžete mi darovat jen letmý pohled vašich prázdných očí. Jiskru z nich jsem Vám ukradla. Pohlédnete-li na mne, jakkoli opovrženihodný zrak Váš bude, mohu to považovat za odpuštění? Jsem vůbec hodna jediného pohledu Vás krásných na mne, odpornou za hříchy, jež na Vás nestoudně páchám? A proč? Jen abych ukojila touhu po dokonalém. Umím Vás rozplakat, rozesmát, pod mým vedením zahoříte tou nejžhavější touhou, nebo Vás jednoduše zabiji, jako byste byli nepotřební, neužiteční, jako byste neměli právo žít. Ale jak já Vás mohu soudit? Kdo mi podal sekyru, abych stínala nevinné životy, jež jsem já sama pošpinila? Miluji Vás, nenáviďte mne…
Jsi přenádherný obraz mne samé, ubohý Usagi. Jsi já a já jsem Tebou. Prosím, nehněvej se proto na mne, že Tě toliko zraňuji jen z rozmaru. Netušíš, kolik bolesti si způsobuji sama, když pokládám čepel nože na Tvé úchvatné, jizvami pokryté zápěstí a ze všech sil se modlím, abych měla sílu Tě nezabít. Tvá smrt by znamenala mou a i když by to pro nás oba bylo nemírné vysvobození z plamenů, jenž nás požírají a nutí naše srdce krvácet, neudělám to. Nemohu Tě nechat zemřít i když vím, že ve své citlivosti po smrti prahneš. Je to mé sobectví, nezatracuj mne, mám strach, že když se Tě vzdám, musela bych se smířit s realitou která je méně krutá oproti tomu, co Ti způsobuji. A já potřebuji bolest. Tvou bolest, aby zmírnila tu mou. Proto Tě nechám, abys ke mně zoufale natahoval své bezmocné paže a prosil mne o smrt, která nepřijde. Odpust za týrání, já chci žít. Zůstaneme navždy spolu, milovaný, i kdyby se naše role obrátily a já měla být otrokem Tvým, ne naopak.
Praví se, že při pomstě by člověk měl vykopat dva hroby. Prvý pro svou oběť, druhý pro sebe samého. A já mám pocit, že bych měla být unavená hájem křížů, co jsem již vyhloubila ve svém mrtvém srdci. Přesto necítím vyčerpanost, jen zostuzení. Musím vnímat hanbu, když nechám charakter postavy, který si zamiluji, hýčkám si ho a mazlím se s ním každým slovem, přesto jej pohřbím a nechám hnít. Zapomene se na něj. Ale já zapomínat nesmím, já jej stvořila, nedovolím si jej přestat milovat jen proto, že nežije. To by bylo ode mne příliš bezohledné. Nejspíše by mne ani nenechali zapomenout, potřebují mne jako já je. Jen tichá, polomrtvá symbióza, ne-li parasitismus, když já se živým na jejich tělech a ne oni na mém. Potřebuji je.
Proto, ač jsem nazývána jakkoli dobrým autorem, ač mou tvorbu prohlašují za krásnou, za dechberoucí, či dokonce za báseň, já jsem jen ta, kdo ubližuje. Skuteční mistři v tom, co dělají jsou oni, protože žijí. Žijí, přestože já je pohřbívám a pro každičkého z nich kopu mělký hrob bez náhrobního kamene a bez jména. Takový má být jejich konec. Pokud mou tvorbu milujete, milujte hlavně je. Oni dokazují nemožné, oni jsou neskonalý básníci, které nikdo neocení. Nepotřebují slova, nepotřebují užaslé komentáře ani honoráře za to, jak dobře odehráli svou scénu. Nemusí si dokazovat své umění. Chtějí jen přežít, touží být čteni, milováni i za to, jak trpí. Milujte je tak, jak je miluji já.
Tímto se chci omluvit všem svým postavám. Je to mé cituprolití nad Vámi, nad sebou.
Děkuji Vám všem, víc slov netřeba.