Complicated kapitola 1. Stěhování 2/2

"Daichi." Řekl kluk se stejnými hnědými vlasy. Usmál se na mě. "Tenhle idiot zapomněl říct, že jsem jeho dvojče."

"Aha...Jo pamatuji si to. Vy kluci jste byli otravná dvojčata." Řekla jsem. Kukai našpulil rty.

"To není cool." Poškádlil mě. Obrátila jsem oči vsloup.

"To je jedno." Řekla jsem.

"Kairi." Řekl kluk se zelýnimi vlasy. Vypadal slušně. Měl brýle a hádám že je to ten co rád čte a je dost tichý. Věřím, že je teď na vysoký. "Je mi potěšením."

"Ahoj, Kairi." Odpověděla jsem.

"Nagihiko." Řekl kluk s dlouhými fialovými vlasy. Nemohla jsem přestat myslet na to, že by si je měl nechat ostříhat. Vypadal velmi mile a laskavě. Myslím, že je v druháku. "Ahoj, Amu."

"Ahoj." Řekla jsem.

"Kiseki." Řekl další tentokrát s blonďatými vlasy. Připomínal mi Tadaseho. Něžně jsem se na něho podívala. Vypadal tak na šesťáka. Líně se na mě podíval. Nic jsem mu neřekla. Hádám, že je trvdohlavý.

Ještě tu byl jeden kluk co se mi nepředstavil. Měl modré vlasy jako půlnoc a zlaté oči, a mohly mu být tak čtyři roky. Byl tak roztomilý, skrýval se za nohou Kuakie.

"Oi! Slez ze mě." Řekl Kukai, a snažil se malého chlapce odrazit.

"Tohle je Yoru." Řekl Nagihiko, a vzal do náručí malé dítě. Chtěla jsem zapištět a obejmout ho. Byl tak roztomilý. Jeho tváře se začínaly zbarvovat do světlé růžové. Skryl svou tvář.

"Aw, je rozkošný." Řekla jsem, a rozešla se k Nagihikovi. Yoru na mě juknul, a pak se obrátil směrem ke mně. podíval se na mě. "Můžu ho podržet?"

"Můžeš to zkusit." Řekl Nagihiko. Nagihiko mi ho předal. Držela jsem ho v náručí. Otočil se směrem ke mně a dotknul se mé tváře. Pak mě objal.

"No, zdá se, že tě Yoru má rád. Tak to jsi první. Obvykle nesnáší když ho drží někdo jiný kromě nás." Řekl někdo. Otočila jsem se abych viděla kdo to byl. Byl to pan Perfektní.

"A ty jsi...?" Zeptala jsem se. Nadzvednul obočí.

"Já jsem Ikuto." Řekl s pokřiveným úsměvem. Poklesla mi čelist. Ale ne. Tohle je Ikuto? Tohle je ten škádlící, prcek, démon kterýho jsem znala jako malá? Ten malý ďábel co ukradl můj první polibek? Co se mu stalo? Vrátila jsem Yorua nazpátek Nagihikovi.

"Ty jsi Ikuto?" Řekla jsem.

"Ano. Myslím, že jsi mě jednou flákla pálkou do hlavy." Řekl s úšklebkem na tváři. Zčervenala jsem. Nadzvednul jedno obočí.

"No, já myslím že jsi mě nejdrřív pověsil ze stromu." Odpověděla jsem chladně. "Jednoduše jsem udělala co jsi sis zasloužil."

"Huh. Nikdy jsem si nemyslel, že bych si zasloužil otřes mozku." Řekl. Pokrčila jsem rameny.

"Je mi to jedno." Řekla jsem.

"To není hezký." Řekl. "Teď co kdyby jsi mě třeba objala?"

"Prosim?" Zeptala jsem se.

"Objala jsi Yorua." Řekl. Já jsem se zasmála.

"No...on je roztomilý." Řekla jsem.Všichni se pochechtávali. Sundala jsem si sluneční brýle z očí a dala si je na hlavu.

"Aha fakticky?" Řekl. Pokrčila jsem rameny a přikývla. Určitě musel vědět, že Souko stála za ním.

"Ikuto, doufám, že víš že je zabraná." Řekla Souko a na ústech jí hrál pobavený úsměv. Ikuto se otočil ke své matce a pak zpátky ke mně. Ušklíbnul se.

"Kdo je ten nešťastný člověk?" Řekl Ikuto. Souko mu dala pohlavek.

"Ty, mladý muži, jsi hrubý." Vyhubovala mu Souko. Ikuto zareptal.

"Fajn. Kdo je ten...šťastný muž?" Řekl Ikuto, a bylo zřejmé, že se mu to nelíbilo. Začala jsem se smát.

"Um, jako kdybych to tobě řekla." Řekla jsem, a prošla jsem kolem něho. Souko mě pozvala do domu. Procházela jsem s ní rezidencí, ignorovola jsem zírající tváře sedmi Tsukyiomi kluků a úplně jsem přehlídla pokleslou čelist Ikuta Tsukyiomiho.

Souko mě zavedla do mého pokoje, který byl na vrchním patře. Byl to pěkně velký pokoj a měl i balkon. Pěkný dárek na přivítanou. Po stranách balkonových dveří byly dvě obrovská okna. Okna a dveře od balkonu měly, tekoucí záclony a postel ve velikosti jak pro krále byla sněhově bílá. Pokoj byl překrásný. Byl jak pro princeznu.

"Je...tohle můj pokoj?" Zašeptala jsem s úctou.

"Ano. Nemohla jsem pro tebe dostat nic většího. Ikuto odmítnul vzdát se svého pokoje-" Řekla.

"Ššš! Neponižuj můj pokoj!" Řekla jsem. Rozešla jsem se k posteli a sedla si. Pokrývky voněly jako ty osvěžující spreje. Zbožňovala jsem to.

"Tašky máš v šatníku." Řekla, a opřela se o rám dveří. "Hádám, že se ti to líbí?"

"Ano! Zbožňuju to! Děkuji, Souko!" Řekla jsem, a rozběhla jsem se k kní abych ji objala. Objala mě nazpátek.

"Ano, teď jsem si všimla, že máš jenom pár tašek. Potřebuješ jít nakupovat? Můžem jít kdykoliv. Můžeme jít do lázní a tak." Řekla.

Páni, Pomyslela jsem si. Ona doopravdy si chce užít trochu ženské společnosti. Bylo mi jí líto, protože byla jediná žena v domácnosti.

"Moc ráda bych šla!" Řekla jsem. Její tvář se rozzářila obrovským úsměvem.

"Bájenčě!" Řekla. "Budu dole. Večeře bude tak za hodinku."

Přikývla jsem a ona odešla. Vzdychla jsem a rozběhla se k posteli pak jsem na ni skočila a rozplácla se. Bylo to tak pohodlné.

"Vidím, že se it tvůj nový pokoj líbí." Řekl mužská hlas. Posadila jsem se, a přehodila jsem nohy podél postele, pak jsem se podívala směrem ke dveřím.

Ikuto.

"Jo. No a?" Řekla jsem, a skřížila jsem si ruce přes hruď. Rozešel se ke mně a zastavil se přímo přede mnou, jeho nohy se dotýkaly mých kolenou.

"Jsi dost roztomilá když se červenáš, víš to?" Řekl, a naklonil svou tvář směrem k té mé. Zčervenala jsem.

"J-Já nevím o čem to mluvíš!" Řekla jsem, a odstčila ho pryč. Nafoukla jsem tváře, a odvrátila pohled.

"Já myskím že víš." Pokřiveně se usmál. A pak prostě odešel. Položila jsem si ruku na tvář. Byla horká.

Ugh! Proč? Proč já? Proč jsem zčervenala když to udělal? Pane bože, co kdyby to viděl Tadase? Určitě by se se mnou rozešel! Musím se vyhýbat tomu perverznímu šílenci!

Ack. Můj život je teď tak komplikovaný.

Dodatek autora:: 

Pokračování 1. kapitoly Nedokončilaj jsem ji včera, protože jsem byla unavená, takže tady je doufám, že se vám 1. kapitola líbila příští kapitola se bude jmenovat: Překvapení prvního dne

Další díl: 

Překvapení prvního dne

Předešlý díl: 

Stěhování 1/2