Chci cítit tvůj dotek...ale srdce ti nedám VIII.

Stál tak on. Ten chlap co mě posledně očumoval v práci.
„Emm…Zdravím“ dostal jsem ze sebe a nevěřícně na něj koukal. On se jen mile usmíval a přistoupil ke mně blíž.
„Doufám, že to nevadí…“jeho dech se linul po mé kůži, až mě z toho lehce začalo brnět tělo.
„Ne…nevadí…emm, pojďte dál“ pootevřel jsem o něco víc dveře a kousek ustoupil stranou, aby mohl vejít i on. Hlavou mi však vrtalo, jestli je to dobrý nápad, avšak mé vychování mi jinou možnost nedávalo.
„Asi jsem se nepředstavil, že? Jmenuji se Khong Yen ale pro známé jen Yen“ řekl, jen co vešel a opět se na mě usmál. Nevím proč, ale z každého jeho úsměvu mi přebíhal mráz po zádech.

„Yuri-chan, kde jsi? Ani si nedojedl snídani“ zazněl Takuzuv hlas z kuchyně následovaný několika blížícími kroky. „ Stalo…“ zasekl se ve větě a nevěřícně koukal na hosta, „Yene?“
Teď jsem naprosto nechápal já. On ho zná? Odkud? Možná to jsou pouze staří známí. Raději jsem to teď nechtěl řešit.
„Nepůjdeme si sednout do obýváku? Půjdu udělat kafe…“ vyšlo najednou ze mě a já raději zdrhnul do kuchyně. Takuzu a Yen si v obýváku nejspíš povídali, protože se odtamtud začali ozývat zvuky jakoby rozhovoru. Neslyšel jsem, o čem mluví, ale moc výřečné to nebylo.
Když jsem se tam pak ukázal i se třemi hrnky kávy na tácku jejich rozhovor skončil úplně. Rozdal jsem šálky a posadil se na malý polštářek v čele stolu. Bylo trapné ticho.
Takuzu házel zlostné výrazy na Yena a ten se na něj na oplátku mile usmíval. Naprosto jsem je nechápal a ještě víc proč se tak Taku tváří.
„Tak…potřeboval jste něco důležitého?“ prolomil jsem ticho a pohlédl na Yena.
„Jen jsem si chtěl s tebou o něčem pohovořit“ stočil pohled na mě nepřestávaje se usmívat.
„Pohovořit? O čem?“ pozvedl jsem nechápavě obočí a usrkl z šálku.
„O něčem velmi důležitém, proto by bylo lepší probrat to někde mezi čtyřma očima, takže pokud by ti to nevadilo co takhle zítra po práci?“ jeho úsměv nyní jako by se změnil. Jakoby říkal, že nesmím odmítnout.
„To teda ani náhodou, pokud s ním chceš o něčem mluvit tak teď“ zařval Takuzu a pěstí bouchl do stolu.
Ani jsem si nestihl, povšimnou, kdy se postavil, ale jeho výraz říkal, že ani není správná chvíle se ho na to ptát.
Jeho reakce mě vlastně dost překvapila. Proč byl proti tomu, aby si se mnou Yen promluvil? Co se mezi nimi stalo?
Jeho rychlí čin mi vnesl do hlavy další řadu nezodpovězených otázek, které mě poněkud sžírali zevnitř.
„Myslím, že by to nebyl poněkud dobrý nápad“ prohlásil klidně a poté se opět podíval na mě,“ Takže jsme domluvení, když dovolíte, už půjdu.“ Nečekal ani na žádnou další reakci, zvedl se a odešel.
Zaznělo bouchnutí dveří a následně na to nastalo hrobové ticho. Pohlédl jsem na Taka, ale ten měl pohled zabořený hluboko do stolu a vypadal, jakoby polykal ty nejhorší nadávky tohoto světa.
Chvíli mi trvalo, než jsem sebral odvahu jej vůbec oslovit.
„Co-co bys chtěl dnes na oběd?“ zeptal jsem se a přemýšlel jsem nad tím, že tohle je vlastně poprvé, co se ho na něco podobného ptám. Pomalu si asi zvykám, že je tu se mnou.
Takuzu se teď na mě podíval, jakoby ztratil veškerou naději na lepší svět. Jakoby vše co měl, vše v co věřil, se v jediné vteřině vypařilo. Rychlostí světla překonal vzdálenost mezi námi a majetnicky mě políbil.
Jeho jazyk plnil, každé místo mích úst jako by to bylo naposledy, co se mě může dotknout.
Překvapilo mě to, nečekal jsem, že udělá něco podobného.
„Ta-Taku…“ vyšlo ze mě přes polibky, ale nedokázal jsem se bránit. Ne teď, ne tomu pohledu, který měl. Rukou mě silně objal kolem pasu a nepřestával mě u toho líbat.
Cítil jsem, jak jeho pevný hrudník tlačí na moje tělo a snaží se jen položit na záda, což se mu po chvíli povedlo. Hrubě mě zalehl a polibky přejel na krk, který laskal, jako kdyby to byl ten nekřehčí porcelán.
„Takuzu přestaň“ vydal jsem ze sebe spíše zasténání než jakýkoli náznak odporu. Rukou zajel pod moje tričko.
Jeho chladná ruka jezdila po mém břiše jako zběsilá, dokud nevyjela o kus výš a nenašla jednu z mých bradavek, která ji dokázala ukonejšit. Něžně ji stiskl mezi palcem a ukazováčkem.
Z mých úst se vydral lehký sten. Rukama jsem se zapřel zlehka o Takuzova ramena. Když zjistil, že se nebráním, pokračoval. Ruku vytáhl a hrubě mi vyhrnul triko až nad prsa, ústa se mu přisála na mou bradavku, jedna jeho ruka si hrála s tou druhou a druhou rukou začal netrpělivě škádlit můj rozkrok.
„Ne, přestaň…“ vyjekl jsem tentokrát a dle možností se ho snažil odtlačit. Nevím, co přesně to potom bylo, ale zaznělo to jako lehké zavrčení. Najednou mi Takuzu chytil obě ruce a násilně mi je vytáhl, až nad hlavu kde je přitlačil k zemi. Několikrát jsem sebou cukl, ale bylo to k ničemu. Naopak Takuzu pouze svůj stisk ještě zesílil. Po dlouhé době se opět naše pohledy setkaly. Díval jsem se na Takuzovu tvář ve které se rýsovalo zoufalství a strach. Strach, že mě ztratí.
„Miluju tě…“ Zničehonic prohlásil a bez dalších slov mě pustil a odešel do pokoje.
Nezmohl jsem se na další reakci. Ještě dobrou chvíli jsem tam ležel na zemi s tričkem vyhrnutým, až bůh ví kam. Hrudník se mi střídavě zvedal a klesal, aniž bych si to nějak uvědomoval. Myslí mi v tu chvíli proudily jiné věci. I když jsem se vzpíral většině Takuzovým dotekům teď jsem si přál, aby stále pokračoval. Stále jsem cítil jeho ústa na mé bradavce, jeho hřejivé tělo na tom mém a stále jsem před sebou viděl ten jeho zoufalý výraz.

Proč tak moc nechce, abych mluvil s Khongem? Zná ho? A odkud?
Tyhle otázky mi pomalu bloudily hlavou a jediný způsob jak na ně získat odpověď bylo udělat přesně to, co Taku nechtěl. Musel jsem se s Khongem Yenem setkat…

---***---

Pracovní doba se pomalu chýlila ke konci a čas kdy jsem se měl setkat s Yenem, se čím dál víc blížil. Napadalo mě, že bych se na to vykašlal a šek domů ale nedalo mi to.
Jen co mi pracovní doba skončila, ve dveřích restaurace se objevil Yen. Posadil se ke stolu co nejdál zbývající společnosti a objednal si kávu. Já se mezitím šel převléknout. Prudce jsem zabouchl dveře šatny a spěchal k Yenovi, kterému teprve donesli kafe. Rovnou jsem se posadil na protější židli a nenápadně se zhluboka nedechl.
Jen mě přejel pohledem a lehce se usmál.“ Jsem rád, že jsi souhlasil. Rád bych ti totiž něco řekl.“
Prohlásil a lokl si kávy. Já jen lehce přikývnul a poslouchal, prozatím jsem neměl odvahu se na něco ptát.
„Jak jsi asi poznal s Takuzem se známe a to už dost dlouhou. Byli jsme spolužáci ve škole, naše rodiny jsou už po několik generací obchodními partnery a my dva jsme byli dlouhou dobu i milenci.“ řekla a u posledního slova se lehce uculil.
Následně na to však jeho úsměv ztuhl. Pohlédl na mě najednou tak chladně a nenávistně až mi přejel mráz po zádech.
„ Rád se bavil, doma měl kupu laciných šlapek, s kterými zaháněl přebytečný čas. Ale byl jsem to já, koho miloval… Pak ses ale objevil ty. Zkur*enej spratek co mu naprosto pobláznil hlavu…Myslel jen na tebe a na mě zapomněl. Zapomněl na někoho, kdo byl s ním celou tu dobu a kdo snášel ty jeho hříčky.“ Syčel zlostí Yen a vrhnul po mě pohled, který mě měl nejspíše spálit na popel.
„Rozejdeš se s ním nebo ti udělám ze života peklo…“ prohlásil chladným tonem, vstal a odešel. Kávu měl nejspíše zaplacenou, neboť se na stole válela účtenka. Málo kdo platí už při objednávce, ale asi si plánoval tento odchod dopředu a chtěl působit dramaticky.

Cesta domů nechtěla vůbec ubíhat.
„Jak se opovažuje k****n rozkazovat mi, s Takuzem se rozejdu, až budu chtít sám, což se nestane, neboť spolu ani nechodíme. Jsme pouze…pouze spolubydlící co se občas líbaj a osahávají se…Kur*a Taku je perverzní prase…“ mlel jsem si cestou domů pro sebe nahlas svůj tok myšlenek, které jsem si spíše snažil namluvit.