Chci cítit tvůj dotek...ale srdce ti nedám VI.

„Ach, ten člověk v hospodě měl pravdu, rozhodně bych tě neměl opouštěn“ řekl zavíraje za sebou vstupní dveře.
´Baka,baka,baka´opakoval jsem si pořád celý v rozpacích. ´ Jak může být někdo tak velký blbec´ neustále mi znělo v hlavě při pomyšlení na Takuzu.
„Potřebuji si něco zkontrolovat, vydržíš prosím chvíli?“ zaznělo za mnou a já čekal něco jako, že bude telefonovat či něco podobného.

„Dzrrrr“ rozjel se zip u mých kalhot a já pocítil něčí ruce, jak stahují mé kalhoty. Okamžitě jsem sklopil zrak k onomu místu a přemýšlel jak správně reagovat.
„Co-co t-to děláš?“ vykoktal jsem ze sebe a stále sledoval, jak mé kalhoty pomalu sjíždějí ke kolenům.
„Ach jo, tak moc jsem se těšil, že na tobě uvidím ty tanga…byli málo růžové? Ne to ne…už vím, bylo na nich pořád moc látky, že?“ vedl si svůj monolog Takuzu s opravdu smutným a zároveň přemýšlejícím výrazem ve tváři.
„ÚCHYLE…“ zařval jsem na něj a odstrčil ho od sebe. Tím, že nestál moc stabilně, nebylo problém převrátit ho na záda a zdrhat. Jenže…neudělal jsem ještě ani krok a má tvář se světelnou rychlostí blížila k zemi.
„Úchyl, já? Ne, ne tvá osobní, pokojová služba…“řekl a přelezl na čtyři. Pomalu se začal blížit ke mně a já se raději obrátil, abych na něj dobře viděl. Po tváři se mi začal tvořit pot. Tělo mi ztuhlo a já jen čekal, co se bude dál dít.
„A jako první vás musíme převléct, mladý pane…do toho rozkošného, růžového prádélka, které máte od toho hodného a krásného pána co máte tak rád.„ Jen co to dořekl, začal i přes mé nesouhlasy ze mě stahovat boxerky.
Pevně jsem je svíral, aby je nemohl sundat ale i přes mé velké snažení, byly už v půlce zadku.
„Nech toho…Přestaň…Absolutně nic na tobě není hodného“ vzpíral jsem se, co to jen šlo.
„Pane, máte již vybaleno a vše je zařízeno dle vaš-…„ Najednou z mého pokoje vyšel komoří Takuzy a s velmi zaraženým pohledem po nás přejížděl. Tedy hlavně spíš po mě. „Myslím, že jsem ještě na něco zapomněl.“ Dodal a raději se vrátil do pokoje.Takuzu na něj jen kývnul a pak zabrousil pohledem opět na mě.
„Ale to, že jsem krásný a, že mě máš rád, jsi nijak nepopřel…“lišácky se zazubil.
„Cože?“ vyjekl jsem trochu nechápavě a využil jeho dosavadní nepozornosti. Boxerky jsem vytáhl zpátky nahoru a bez ohledu na něj se zvednul. „Nejsi krásný a nemám tě rád“ vyšlo ze mě a s hlasitým „Ccc“ jsem se od něj raději vzdálil.
Zbytek dne tak nějak ubíhal klidně. Takuzu nezkoušel nic oplzlého a já mu raději ani nedával příležitosti něco si zkusit. Komorník kolem páté večerní odešel. Musím říct, že Takuzova přítomnost mě poněkud znervózňovala, ale bylo mi divné ho najednou jen tak vyhodit.

„Vstávej Yurimi nebo mi klesne a nebude se s ním nic dělat“ zaslechl jsem v polospánku a prudce otevřel oči. Samozřejmě nikdo jiný než Takuzu to nebyl.
„Co-cože? Klesne?“ přejel jsem ho pohledem co tím myslí a pomalu se posadil. Takuzu se usmál a rukou m i přejel po vnitřním stehně.
„Co by mi asi tak mohlo klesnout?…“ řekl s naprostým klidem a jeho úsměv se rozšířil. Došlo mi, co mu asi klesne a rozpačitě nahlédl pod peřinu, jestli se tam vážně nic nestalo.
Zhluboka jsem se nadechnul a deku vrátil do původního stavu. Výraz se mi už vrátil do původního stavu a já s klidem řekl.“No IQ to asi už nebude, protože to je už na bodě mrazu…a co vlastně děláš v mé posteli?“ Konečně mi došlo, že je jinde než by měl být a navíc si to náramně užívá, což mě štvalo ještě víc.

„Ležím…v noci jsi tak rozkošně sténal a já se prostě musel jít podívat co se mému drahouškovi děle“ nevinně na mě zamrkal.
„Vypadni…“ tohle už mě vážně dopálilo. Zařval jsem na něj a prudce do něj strčil a asi dost, neboť vypadl z postele. Já toho okamžik využil a vylezl ven.
„Ať tě ani nenapadne jít za mnou do koupelny…jasný“ raději jsem ještě zmínil dosti nevrlým tónem a šel do koupelny. Cítil jsem se dost divně, ale byl jsem si jistý, že se nic nestalo.
Takuzova přítomnost mě dosti vytáčela ale kdesi ve mně i nějak těšila. Najednou mi hlavou projela vzpomínka na tu noc.
Opět jsem cítil jeho hřejivé ruce na svých bocích a slyšel, jak mi do ucha cosi šeptá, ale nerozuměl jsem co.
„Sakra…on tě znásilnil, máš ho sakra nenávidět! Tak proč to tak není…“ zaklel jsem si a opřel se rukama o umyvadlo. V hlavě se mi motaly veškeré myšlenky dohromady a tvořily jeden velký, chaotický chuchvalec.
´Asi jsem se vážně zbláznil´pomyslel si a svlíkl vršek pyžama. Následně i spodek se slipama.
Ve sprše mě zalil proud teplé vody, která mi stékala po těle. Drobné kapičky malovaly všelijaké obrazce na mém těle a vlhčily přes noc vyschlou kůži. Tentokrát byla uklidňující ještě víc než obvykle. Zavřel jsem oči a přejel vodou na obličej. Tak příjemně teplá…

„Aaa…“ zapištěl jsem, protože mě najednou zalil proud naprosto ledové vody. Abych vysvětlil. Veškeré vodní trubky v tomto bytě jsou spojené. To asi ve většině bytů, že? Jenže je trochu rozbité. Už několikrát jsem prosil správce bytu, ať to spraví, ale do teď toho nebyl schopen. No a to způsobuje, pokud se někde jinde v bytě pustí voda, z obou spuštěných kohoutků poteče pouze proud vážně ledové vody.
Jako třeba teď…

Rychle jsem vypnul sprchu, omotal kolem pasu ručník a vyběhl ven. Zuby mi drkotali a tělo se mi třáslo. Takuzu stál u dřezu a umýval nádobí.
„O-oka-mži-tě vy-vy-pni tu vo-d-du!“ Naprosto nechápavě na mě koukal a zastavil kohoutek. Přejel mě zkoumavým pohledem a usmál se. Jako obvykle, že?
„Nemyj nádobí, chci se vysprchovat v teplé vodě, prosím“ zuby mi už tolik necvakaly, nakonec se dalo i normálně mluvit. V místnosti bylo teplo, takže tělo se mi poměrně rychle zahřálo.
Ze sprchy pak už ale stejně nebylo nic. Ledová voda mě dostatečně probrala, takže na něco dalšího mě přešla chuť. Vyšel jsem opět z koupelny a na stole byla snídaně. Nechápavě jsem kouknul na Takuzu ale on se jen usmál a pokynul mi, ať se posadím a najím se.
„Páni…to je úžasný“ prohlásil jsem a hltavě se pustil do jídla:“ Vauv to je tak…skvělé „
Každé sousto, které vniklo do mých úst, se lahodně rozpustilo na jazyku a zanechalo nepopsatelně příjemný pocit. Jestli mi bude takhle vyvařovat každý den, možná mu vážně odpustím. Sakra ale taky ztloustnu, to já nechci. Pomoc…
„No já teď musím do práce a ty bys měl taky už jít…“prohlásil jsem a zvedl se. Kupodivu jsem zjistil, že už trochu nestíhám, takže jsem raději sebral věci a s krátkým rozloučením rychle vypadl.

„Jistě pane, hned to bude“ obsloužil jsem dalších pět zákazníků a šel odevzdat lístek s objednávkami. Mezi tím jsem vzal již připravená jídla a donesl je ke stolům. Najednou se rozevřely zprudka dveře a do místnosti vešel muž v tmavém smokingu a černých brýlích. Kolem sebe měl dvě velké gorily, které laserovaly důkladně celou místnost.
„Tudy pane“ řekla jedna gorila a zavedla muže k jednomu ze stolů. Samy zasedli k vedlejšímu stolu. Tedy pokud se tomu dá říkat sezení, vlastně vypadali jako, když člověka bolí břicho a jen čeká na tu správnou chvíli kdy běžet na WC.
„Yuri-chan vem ho ty, já se trochu bojím té jeho ochranky“ přikázala mi Taki a popostrčila mě blíže k nim.
„Hej…proč já?“ špitl jsem za ní, ale ta už dávno zmizela za dveřmi kuchyně. Upravil jsem zástěru a nasadil již dobře nacvičený úsměv. „Co si dáte, pane?“ zeptal jsem se a vytáhl si malý deníček na objednávky.

„Doneste mi tu dnešní specialitu plus kafe pro mě a pro kluky“ mile se usmál a ukázal na bodyguardy. Ti jen přikývli a spálili mě lasery.
„Jistě hned to bude“ zapsal jsem si objednávku do notýsku a odešel. Vzal jsem tři hrnky a šel udělat kafe. Mezi tím mi zatím kuchař připravil dezert a já vše odnesl k onomu stolu.
Muž se na mě stále usmíval a sledoval každý můj pohyb. Trvalo ještě další dvě hodiny, než se zvedl a odešel. Jen co jsem přistoupil, ke stolu kde seděl, všiml jsem si malého kusu lístku s jeho číslem, jménem a číslem.
Muselo být mu jasné, že jej budu mít já, ale nechápal jsem, proč mi ho dával. Možná se chce spřátelit?
Lístek lehce zajel do kapsy kalhot a tam byl, dokud jsem nepřišel domů.