Chci cítit tvůj dotek...ale srdce ti nedám V.

[i]Milý Yurimi

Je zvláštní pořád cítit tvou hebkou kůži na svých dlaních.
V hlavě se mi pořád přehrává ta noc. Jak si slastně
sténal a při tom bolestně naříkal při každém mém přírazu.
Ta tvoje mokrá očka a chvějící se tělíčko.
Prostě na to nemůžu zapomenout…
Omlouvám se… [/ i]

Jen co jsem to dočetl, zatajil se mi dech. Opět jsem cítil ty jeho teplé ruce na svém těle. Ona noc se mi začala přemítat v mysli a můj penis trochu ztvrdnul a postavil se v pyžamových kalhotách.
To mě opět probralo a já se na něj nechápavě zahleděl. Ruka mi nahmatala na nočním stolku časopis a prudce s ním udeřila do mého rozkroku, aby zamezila veškerému zbrojení již na začátku války. Jenže mi v tu chvíli jaksi nedošlo, že to bude bolet a, že to bolelo. Okamžitě jsem se posadil a s bolestným skučením jsem si držel rozkrok. Několik kapek slz mi sklouzlo po tváři a dopadly na postel.
„Baka….“ Zanadával jsem si a trochu sebou zavrtěl. Obálka položené na mých stehnech ladně sklouzla až na zem kde bezchybně a ladně přistála. Všiml jsem si, že v ní ještě něco je a tak jsem se pro ni natáhnul a vyndal ještě úhledněji než před tím poskládaný lístek.

[i]Jak jsem již psal, omlouvám se a abych
napravil své konání přesně za deset dnů
od napsání tohoto dopisu se k tobě nastěhuju.
Čekej mě hned brzo ráno, protože ti chci udělat snídani,
takže i nic nejez. A trochu ukliď, ať se k tobě vlezu
S láskou v mém srdci tvůj drahý, krásný, chytrý, milý, mladý, štědrý,
vůbec nevtíravý, naprosto skromný a ďábelsky bohatý
Taku-chan < 3[/ i]

„He, prý skromný, krásný a drahý…si tam měl připsat a neuvěřitelně ulhaný“ řekl jsem a zakroutil nad obsahem dopisu hlavou. Ještě jednou jsem ho přejel očima a s vytřeštěnýma očima jsem se zastavil na slově nastěhuje. Zběsile jsem se rozpomínal kdy, že to tu Takuzu byl a následně odpočítal deset dní v kalendáři.
„Cože?...jak nastěhuje? A proč? Co budu dělat?“ vstal jsem z postele a začal uklízet. Netrvalo dlouho a můj pokoj byl krásně čistý následně i koupelna, kuchyně a obývák.
Byl jsem na sebe hrdý, jak pěkně uklizeno tu bylo. Hodiny už odbíjely třetí hodinu ranní a mě začalo vrtat hlavou, proč se vlastně kvůli tomu blbovi takhle stresuju.
Rozhodně ho nemíním nechat ho sem nastěhovat.
´Jak ho ale jen vyhnat tak aby se už nevrátil´ vrtalo mi hlavou. V zuřivém rozpoložení mého mozku nad zadanou otázkou jsem bedlivě přemýšlel a při tom chodil sem a tam.
Kolem páté jsem byl ale už tak vyždímaný, že se mi podlomily kolena a já si spokojeně ustlal na koberci.
„Crn,Crn,Crrrrrrrrrrrn,Crn“ probralo mě a já líně otevřel oči. Bylo snad kolem sedmé. Pomalu jsem vstal a šel otevřít v domnění, že to je Rjuki. Za ten ne moc dlouhý a pohodlný spánek se mi z hlavy vytratilo, že dnes má dojít Takuzu.
„Aaa…“ zakřičela postava a začala se mnou rozzuřeně cloumat.
„Kde je Yurimi, co jsi s ním udělal ty zloduchu a proč jsi v jeho bytě?“ křičela a nepřestávala se mnou cloumat. Chvíli mi trvalo, než jsem si všimnul kdo to je a tak nějak se mi všechno vybavilo.
„Takuzu…“zachroptěl jsem a unaveně na něj pohlédl.
„Rovnou…aaa…ti říkám, že ke mně se nestěhuješ.“ Koukal na mě jak ne vola a chvíli vůbec nic neříkal. Najednou, což mě až vyděsilo, se začal smát. Pozvednul jsem obočí a hleděl nechápavě na něj.

„Vyděl, jsi se už dneska v zrcadle…tak rozkošnou pandu jsem už hodně dlouho neviděl“ řekl a doslova, i přes mé snažení se vecpal dovnitř. Kupodivu sebou nic neměl ani kabát v ruce. Jen skvěle padnoucí oblek na sobě. Otočil mě čelem k zrcadlu v chodbičce a ukázal mi tu hrůzu.
Byl jsem celý opuchlý, kruhy pod očima vážně tmavé jako panda a aby toho nebylo málo na půlce obličeje obtisknutý vzorek koberce z obýváku.

„Pane bože…“zíral jsem na toho bezdomovce a nevěřil, že jsem to já. Chvíli jsem měl pocit, že je to jen plakát nalepený na zrcadle. Z mého omylu mě vyváděl pouze Takuzu stojící hned za mnou.

„Tak rozkošný“ pošeptal mi do ucha a rukama si mě objal kolem pasu.
„Aaa…co děláš, úchyle, vypadni“ zařval jsem a prudce ho odstrčil od sebe. Jen se pousmál a rozhlédl se po bytě.
„Jak vidím tak jsi tu uklidil, to jsem rád, alespoň se tu nebudeme mačkat, i když to by mi vůbec nevadilo.“ Šibalsky se usmál a šel dál do bytu. Jediná reakce, které jsem byl v tu chvíli schopen, bylo jít za ním. Bez problémů prošel celý byt, až se nakonec zastavil v kuchyni. Prolezl pár skříněk a pak se otočil na mě.
„Tak co chce moje rozkošná pandička papat?“ otázal se vesele a přistoupil ke mně blíž.
„Moje? Rozkošná? Pandička?“ opakoval jsem po něm a tázavě pozvedl obočí. „Nejsem si zcela jist“ prohodil jsem ještě poněkud nezaujatým tonem. Tedy doufám, že byl nezaujatý. Chvíli ticha probořilo mé řvoucí bříško, které se hlásilo o jídlo.
„Ooo…to je špatné“ prohlásil a usilovně začal hledat něco k snědku. Když zjistil, že tu vážně nic nenajde, čapnul mě za zápěstí a pokoušel, mě odtáhnou kamsi pryč.
Málem by se mu to povedlo, kdybych byl oblečen. Obrátil směr a odvlekl mě do pokoje. Chvíli se mi hrabal ve skříni, aby mi něco vybral.

„Stůl pro dva prosím“ řekl Takuzu se širokým úsměvem na postarší dámu u pultu.
„Ale mladej tady nejsi v nóbl restauraci, radím ti hejbnout bokem, a najít si stůl než ti ho někdo zasedne.“řekla a obrátila pohled na mě:“ Yurimi dlouho jsem tě tu neviděla, jak se ti daří?“
„Dobře paní Hangu-an, děkuji za optání.“ rychle jsem řekl a hnal k prvnímu volnému stolu.

Paní Kimiki Hangu-An je hospodská ve zdejší hospodě. Je jí kolem sedmdesáti a její nejoblíbenější činností je vyzvídat. Kde se co šustne, kdo se s kým rozvede nebo komu kdo zemřel. Osobně si myslím, že by mohla začít vydávat zpravodaj „Novinky z ulice“.
Její váha už pomalu překročila její výšku a i její ňadra již pomalu klesají ke kolenům. Světle šedé vlasy zdobí její krk a zástěra kolem jejích boků pouze zvýrazňuje neuvěřitelnou velikost její prd…pozadí.
Kdysi, když byla ještě mladá (těžké si to představit xD) do Korey přijely letadla plná japonských vojáků.
Zamilovala se, ale její drahý ji opustil. Pár let po té se vrátil a odvezl si ji s sebou. Otevřeli si tu hospůdku a žili šťastně až do smrti. Tedy pouze jeho smrti jak vidíte, ona pořád žije. Takhle snadno se od ní vyvléknout. Určitě si tam někde teď v klidu popíjí saké a je obletován hromadou sexy koček.(Krásný posmrtný život)
„Tak co si dáš? Zvu tě.“ prohlásil Takuzu a začal listovat v jídelním lístku: „Jen vážně nechápu, proč jsi chtěl jít zrovna sem, znám spoustu lepší…občerstvovacích zařízení.“
„Prostě proto, mám to tu rád“ odsekl jsem a mávl na paní Hangu, ať mi donese to co obvykle.
„Velice „příjemná „ hospodská to ti teda povím“ Takuzu se snažil, navodil nějakou konverzaci, ale já ho odbil pouze souhlasným pokývnutím.

***

„Jak jsi to myslel?“ zeptal jsem se přímo doufaje, že mě pochopí.
„Co?“ nechápal.
„Ten dopis…za deset dnů se k tobě nastěhuju, Taku-chan“
„No tak jak jsem napsal, odedneška u tebe bydlím“ řekl a podíval se na hodinky:“ Právě teď komoří vybaluje moje věci…jo a taky jsem nechal vyměnit sedačku ta tvá je na některé věci poněkud nepohodlná“
„Cože? To nemůžeš?“ prudce jsem vstal a vyjekl jako holka, které právě přítel dal kopačky. Asi si o nás všichni něco podobného mysleli, protože kdosi ze zadních stolů k nám zakřičel ´Dej mu ještě šanci, nevidíš jak je z toho zničený? ´
Celý v rozpacích jsem se posadil a Takuza propálil pohledem. Trapná chvíle nabírala na síle a on se zvládl pouze lišácky šklebit. Odfrkl jsem a raději se rozhodl vrátit do bytu smířený, že bude pár dní u mě.