C-L

Ve velkém domě se jednoho rána rozvalovala mladá slečna. Sluníčko krásně hřálo a větřík přinášel vůni ze zahrady. Skrz zeď prošel lehce průsvitný mladík s delšími hnědými vlasy a hnědýma očima. Měl na sobě černý oblek, bílou košili a rukavice. „Slečno, je čas vstávat.” řekl polohlasem.
Ona jenom zamumlala cosi o dalších pěti minutách a otočila se na druhý bok. Mladík si lehce povzdechl, nadechl se a zakřičel: „Slečno, je čas vstávat!!” Vyděšeně nadskočila a skončila vedle postele. Zmateně se rozhlížela.
„Přeji krásné ráno, slečno.” Dvorně se jí uklonil.
„Ah! Sebastiane! Vyděsil jsi mě!” Rozčilovala se. Její blonďaté vlasy jí visely přes obličej a její hnědé oči ještě napůl spaly. „Nemohu za to, že máte špatnou reakci na normální budík.”

Postavila se, zívla a podrbala se na hlavě. „Co tím myslíš?” Komorník poodstoupil a umožnil jí tak výhled na vysklené okno. „Hups...Zase jsem to udělala.”
„Pro výrobce budíků byste byla jako zlatý důl.”
„To je pěkně divný způsob, jak složit kompliment.” Zamračila se a dala ruce v bok. Koutky úst jí však cukaly.
„Prosím, oblečte se, snídaně se bude podávat během minutky.” S těmito slovy se s ní Sebastian rozloučil a prošel stěnou.
Znovu mohutně zívla.

Přišla do kuchyně zrovna, když Sebastian pomocí robo-kávovaru podával její ranní kávu. Usmála se na něj a pustila se do obložených chlebů. „Než mi utečete, rád bych vám připomenul váš denní harmonogram.”
„Seby...” Začala ho prosit.
„Je mi líto, slečno. Jako dědička největší firmy na vývoj umělé inteligence vás musím připravit na vaši budoucí roli ředitelky. Tak zněl poslední rozkaz vašich rodičů.” Připomněl jí.
„Dobře, dobře.”
„Myslím si však...” Odkašlal si. „Že to může počkat do odpoledne, váš program začíná až v jednu.”

„Seby, jsi nejlepší komorník na světě!” Radostně křičela. „Takový je již můj program.” Zase se dvorně uklonil. Po snídani šel Sebastian dát rozkazy myčce nádobí. Vše v domě je na elektroniku a řízeno pomocí centrální jednotky. Tou je Sebastian, kybernetický komorník, který se o vše stará. Pomocí speciálních čidel je jeho program promítán jako hologram a jeví se tak jako normální člověk.
Sebastian si zrovna kontroloval nákupní lístek, když si všiml, že mu narostly další dvě ruce. „Íííííííkkkkk!!!!” Zakřičel jako holka. „Slečno... Tohle mi nedělejte! Víte moc dobře, že mi to nedělá dobře na obvody!”
Ta si jeho stěžování však vůbec nevšímala, smála se, až se za břicho popadala. „Když.... když ty vždycky tak hezky ječíš...”

„To není k smíchu! ... Ach ne, můj nákupní seznam!” Při každém takovémhle šoku náhodně vymazával nebo měnil data v domě. Jednou takhle nadávkoval 10 kostiček cukru do kávy, nebo udělal extra propečený koláč. „No tak, je to jen nákupní seznam.” Utěšovala ho. Teď se chudák tvářil jako smutné štěně.
„Víš co? Půjdeme spolu. Ty mi budeš z hodinek říkat, co potřebujeme a já nakoupím.” Usmála se. Sebastian se na slečnu nemohl nikdy zlobit. „Dobře, ale nesmíte koupit nic, co nepotřebujeme.” Upozornil.
„Neboj, na mě je spolehnutí.” Volala, když se běžela do pokoje obléknout.
'Toho se tak trochu bojím.' Zasněně se usmál, zkontroloval nastavení bezpečnostních zařízení a přesunul se do jejích hodinek.

Nakupování si spolu užili a ještě se krásně prošli po parku. K poledni si sedla na lavičku a povzdechla si: „Ach jo. Tak jaký je program? Určitě dějepis a nebo ekonomika,... blee.”
Sebastian, jehož hologram visel nad hodinkami, si četl v diáři. „Zdá se, že došlo k menší změně.”
„Ne, neříkej, že už mám jít teď!”
„Zdá se, že se pan Brookway nemůže dostavit.”
„To znamená...”
„To znamená, že po zbytek dne máte volno.” Lehce se jí uklonil. Slečna skákala radostí. „Jsi úžasný!”
„Ale slečno, já přeci nemohu za to, že se pan Brookway nemůže dostavit.” Tajuplně se usmál. „Stejně jsi úžasný. Kam půjdeme teď?”

„Co navštívit Zábavní park, je to již nějakou dobu, co jste tam naposledy byla.” Navrhl.
„Skvělý nápad, pojďme!”
Park byl plný lidí a všude bylo tolik atrakcí, že nevěděla, kterou zkusit dřív. „Času máte dost, není důvod spěchat.”
Slečna si zastřílela, povozila se v hrníčcích, sjela horskou dráhu, překonala osobní rekord v počtu snědených kopečků zmrzliny, vyhrála v tombole a navštívila i dům hrůzy. Byl to však Sebastian, kdo nejvíc křičel a když se lidé otáčeli, sváděl to na slečnu.
Unaveně si sedla na lavičku a pozorovala hemžení okolo. „Jste v pořádku, slečno?”
Souhlasně zamručela. „Nikdy jsem se necítila lépe.” Sebastian se usmál. „To rád slyším.”

„Hej, hej. Pojďme ještě do továrny na smích a pak se projeďme na ruském kole.”
„To je výborný nápad.”
V domě se oba popadali za břicha, klauni, balónky, i legrační zrcadla. „Jé, Sebastiane, koukej! To jsem ale ztloustla! To musí být tou zmrzlinou!” Smála se. Smál se s ní, ale když si všiml, že jej zrcadlo neodráží, posmutněl. 'Neexistuji.'
„Sebastiane?”
„Ah, ano?”
„Děje se něco? Vypadal jsi zamyšleně.”
Odkašlal si.”[/i]Jen jsem si říkal, že by nebylo pro vaše zdraví dobré, kdybyste šla spát příliš pozdě.”[/i]
„Už jen ruské kolo a pak půjdu spát, ano?” S úsměvem jí přikývl.

„Aaah! To je nádhera!” Město pod nimi zářilo tisíci malými světélky, jako by napodobovalo večerní oblohu.
Sebastian sledoval její rozzářenou tvář. Nevěřícně zakroutil hlavou. 'Na co to myslím.' Zahnal chmurné myšlenky a užíval si výhled po jejím boku. 'Ať se stane cokoliv, vždy budu po jejím boku.'
I když by byl Sebastian radši, kdyby přišli domů dřív, nijak to slečně nepřipomínal. Připravil jí lehkou večeři a koupel.
„Hej, Sebastiane.”
„Ano, slečno?”
„Přečti mi tuhle pohádku.” S úsměvem mu podávala knížku se jménem Malá mořská víla. Sebastian se na ni udiveně koukal. „Já vím, já vím. Jsem na pohádky už moc stará.” Vzdorovitě našpulila rty. On se usmál a zakroutil hlavou. „To jen... je to už dlouho, co jsem vám četl.”

Vytvořil si hologram židle, vyvolal si digitální verzi knížky a začal předčítat. Blízko konce slečna tvrdě usnula. Sebastian zatáhl závěsy, zkontroloval pokojovou teplotu a odešel. „Tak co musím na zítřek připravit?” Procházel si seznam a když zjistil, že vše je zařízeno, chtěl se přepnout do spacího režimu.
Otočil se a zjistil, že stojí naproti vysokému zrcadlu. Jeho tělo se v něm neodráželo. Zase měl ten podivný tísnivý pocit. „Ah, zapomněl jsem uložit zpět tu knihu.” Když se ji chystal vrátit, zarazil se, otevřel ji na místě, kde přestal a dočetl si zbytek příběhu.
'... Když malá mořská víla viděla, že její milovaný princ si bude brát jinou ženu, její srdce se zlomilo. Běžela na pláž, kde uronila mnoho slz. Takto ji tam našly její sestry, nejstarší jí podala dýku a řekla: „Zabij prince a budeš se moci vrátit k nám.”
Svatba se konala na velké lodi. Lidé se smáli a princ s princeznou vypadali tak šťastně. Víla je dlouho pozorovala, dýka z jejích rukou vyklouzla a ona utíkala. Utekla na záď lodi a skočila do vln.
Víla tolik milovala prince, že mu nedokázala ublížit. Sice se nevrátila ke svým sestrám, ale narostla jí křídla a stala se andělem.'

„Ah! Já pláči?” Rychle si setřel slzy. „Autor tohoto příběhu je opravdu velkolepý! Rozplakal i umělou inteligenci jako jsem já.” Zasmál se, ale nebylo to upřímné. Uklidil knížku zpět, upravil se a vydal se do kuchyně zajistit snídani.
Slečnu tentokrát nechal spát déle. „Mmm... Tvé sendviče jsou ty nejlepší!” Radovala se nad snídaní. Najednou se ozval domovní zvonek.
„Návštěva? V diáři o ní nic nebylo a tak brzo po ránu?” Ptal se sám sebe, když šel ke dveřím. Jednoduchým příkazem je otevřel. Za nimi stál muž, tak okolo třiceti let, měl tenké oči, krátké hnědé vlasy a byl oblečen ve společenském obleku.
„Tak pustíte mě dovnitř?” Otázal se hrubým, povýšeným hlasem.
„Kdo jste a jaký je účel vaší návštěvy?”
„Pitomej program se mě nemá na co ptát. Za svou snoubenkou si mohu zajít, kdy se mi zachce!” S těmito slovy se vnutil do domu. „Snoubenka?!”

„Sebastiane! Kdo je to!” Křičela slečna, když vstoupil do kuchyně.
„Promiňte mi, slečno. Vtrhl do domu bez mého svolení!”
„Sklapni!” Obořil se na něj muž. „A vypadni!”
„Ne! Sebastian tu zůstane! Co si vlastně myslíte, takhle vtrhnout do cizího domu!” Vzdorovitě sevřela pěsti.
„Nesu vám tohle!” Vytáhl obálku a položil ji na stůl. „Je to smlouva mezi mou a vaší rodinou. Její naplnění se blíží, tak jsem vám ji přinesl.” Sedl si na židli.
Slečna si ji chvíli prohlížela a pak ji otevřela. Když si ji přečetla, nemohla věřit svým očím. Sebastian by si onu smlouvu také nejraději přečetl, ale to by bylo vůči etiketě komorníka.

„T-To není možné! To je lež!”
„To si myslíte vy! Je to přesně tak, jak je to tam napsáno.” Řekl jí a svá slova podpořil vítězným úšklebkem. „Nemáte jinou možnost, než se podvolit.” Zvedl se. „Přeji vám krásný den, slečno Ciel.” Když odcházel, dal se do tak bujarého smíchu, že přeslechl, jak hlasitě za ním Sebastian zabouchl dveře.
Když se vrátil do kuchyně, našel slečnu plakat. „Slečno, je vám dobře? Co se stalo?”
„Seby...” Propukla v ještě větší pláč. Sebastian ji konejšil. Po chvíli se uklidnila dost na to, aby mu to mohla vysvětlit.
„Podle tohohle papíru.” Divoce s ním začala mávat. „Si moji rodiče, než založili firmu C.I.E.L. , půjčili hodně peněz. Jenže zemřeli dřív, než se jim půjčku podařilo splatit a tak...” Znovu se rozplakala. „si toho hrubiána musím vzít! Kvůli nějaké půjčce!”

Sebastian nikdy neviděl slečnu takhle zlomenou. Sice sem tam plakala, ale měla silnou vůli a hned tak se nevzdávala. „Tak proto vaši rodiče nebyli často doma. Pracovali, aby vás uchránili před tímto osudem.” Snažil se ji uklidnit.
Ciel si setřela slzy, prudce se postavila, bojově vysunula bradu a zavelela: „Sebastiane, zavolej Georgimu, našemu rodinnému právníkovi. To by bylo, aby náš starý George nenašel zadní vrátka!”
Sebastian nejdřív tiše obdivoval jejího bojového ducha a pak během několika vteřin sjednal schůzku.
Pan George byl staromódní ve vybavení své kanceláře, ale jeho postupy byly moderní. Podle šedivého kníru i mizejících vlasů nebyl nejmladší, ale jeho mozek pořád pracoval jako za mlada.

Slečna Ciel, v Sebastianově doprovodu, energeticky vstoupila do místnosti. Pan George přešel hned k věci: „Slečno Ciel, podle vašeho výrazu vidím, že se jedná o velmi důležitou záležitost.”
„Ano.”
„Tak jste konečně někoho po ránu trefila svým budíkem. Jaký paragraf bych měl použít?” Opřel se do kolečkového křesla a začal si hladit knír. Slečna se rozesmála.
„O tohle nejde.”
„Ho, ho...”
„Díky, Georgi. Už je mi lépe.” Podala mu tu smlouvu. Přečetl si ji několikrát. Každá vteřina se táhla jako nejnudnější hodina dějepisu. Konečně ji odložil. „Tohle je... opravdu komplikované.”
„Můžete ale něco udělat! Že ano!”
Pohladil si knír a zmáčkl tlačítko na stole. „Stephanie.”

„Ano, pane.” Nad stolem se objevil malý hologram sekretářky.
„Vzkaž mým dnešním klientům, že je nemohu z nenadálé a neodkladné události přijmout.”
„Rozumím.” Hologram zmizel.
Slečna se rozzářila. „Nemohu nic slíbit, ale udělám vše, co je v mých silách.” Povzbudivě se usmál. „Ještě dnes vám zavolám.”
Když odešli, pohladil si knír a zamumlal: „Tohle bude oříšek, ale to by bylo, abych chudáka Ciel přenechal takovému hrubiánovi.”

Hodiny se vlekly, Sebastian se snažil všemi možnými způsoby Ciel rozptýlit. I když se usmívala, věděl, že je myšlenkami jinde. Už se skoro stmívalo, když Sebastian dostal zprávu. Byl to George a žádal je, ať se dostaví k němu do kanceláře.
Byli tam během minutky. „Máte to, pane Georgi?”
Starý právník se však neusmíval. „Je mi to líto, ale smlouva pana Colra nemá nejmenší skulinku. Nedokázal jsem nic najít. Je mi to líto.”
Jeho slova se však nedonesla k jejím uším. Stála jako omámená. „Nic...” šeptem opakovala. Opustila místnost jako duch.

Pan George se zvedl a vyhlédl z okna. Nad stolem se opět objevil hologram jeho sekretářky. „Nevyčítejte si to. Udělal jste vše, co bylo ve vašich silách.” Snažila se jej uklidnit.
„Ale nestačilo to. ... Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak bezmocný.” Udeřil pěstí do stolu. „To odporné zvíře!”
Sekretářka si odkašlala. „Prosím, dovolte mi vás opravit, není zvířetem, neboť i ta jsou schopna citu. On je stroj, naprosto bezcitný stroj.”
„Ano, máš pravdu, je to stroj. ... Stroj?” V mozku starého právníka se zrodila myšlenka. „Stephy! Já tě miluju!”
„Eh? Pane, já vám nerozumím.”
„Teď není čas na otázky! Musíme si pospíšit, podle smlouvy zbývají do zásnub ještě dva týdny. Do té doby musí být vše neprůstřelně zajištěno! Dobře mě teď poslouchej...”

Sebastian seděl u Cieliny postele. Konečně po několika proplakaných hodinách usnula únavou. Sevřel pěsti. 'Cožpak není nic, co bych mohl udělat?'
Druhý den je pan Colr opět navštívil. Sebastian mu tentokrát neotevřel dveře.
„Co je?! Tak otevřete, nebo ne?” Rozčiloval se za branou.
„Slečna dnes nepřijímá žádné návštěvy!” Odpověděl stroze Sebastian skrz vchodový reproduktor.
„Jsem její snoubenec! Mě přijmout musí!”
„Slečna si dnes nepřeje žádné návštěvy!” Přeformuloval svou odpověď.
Pan Corl si odplivl. „Až budu jejím manželem, první věc, kterou udělám, je to, že tě vymažu!” S těmito slovy odjel.
„To se ještě uvidí!” Bojovně mu odpověděl Sebastian.

„Zase on?” zeptala se ho tiše Ciel.
„Nebojte se, už je pryč.” Uklidnil ji přátelským úsměvem.
„Nemá to cenu...” Podlomila se jí kolena.
„Slečno!” Rychle k ní přiběhl a poklekl k ní.
Plakala. „Pomoz mi!” Vypadala teď jako malá ztracená holčička.
„Slečno Ciel, ať se stane cokoliv, vždy zůstanu po vašem boku!” Pohlédla mu do rozhodných očí. „Seby!” Se slzami v očích ho objala. Tedy objala by ho, kdyby se nepropadla jeho holografickým tělem.
„Ah.”
„Eh? ... Seby, ty nekřičíš.”
„Obejmutí není tak děsivé, jako dvě ruce trčící z hrudi.” Odpověděl jí s úsměvem a rozesmál ji. 'Ať se stane cokoliv, nikdy vás neopustím!'

„Eh?”
„Děje se něco?”
„Ano, pan George chce, abychom hned přišli do jeho kanceláře, prý je to naléhavé.” Oba se rozzářili.
V kanceláři panoval naprosto neočekávaný nepořádek, všude byly plastové kelímky od kávy. „Jestli po tomhle budu ještě chtít vidět kávu, tak nevím. Ale...” Významně zvedl prst. „Jestli po tomhle kousku nebudu nazýván géniem, nejmenuji se George. D. Word!”.
„Ach, pane Georgi, nemůžete se alespoň učesat.” Napomenula ho sekretářka.
„Na nějaké vlasové detaily není čas, teď mě vy dva poslouchejte. Nemáme moc času, jestli chceme tomu hrubiánovi dát co proto, musíme začít teď hned!”
Nikdy v životě nedávala slečna Ciel takový pozor jako teď.

O týden později se pan Colr opět zastavil. Hlas z reproduktoru však nepatřil Sebastianovi, ale záznamníku: „Slečna Ciel odjela do Ameriky, vrátí se až ráno 15.3. Přejete si zanechat vzkaz?”
„Amerika?” Odfrkl si. „Klidně ať si cestuje, až bude moje, bude skákat podle mého.” Znovu se rozesmál.

Bylo odpoledne 15.3., zasnoubení se mělo konat již za hodinu. Slavnosti se zúčasnilo mnoho významných osobností a byla tu i pěkná řádka novinářů. Pan Colr se bavil s hosty a vyhlížel svoji snoubenku.
„Znáte ženy. Musí vyzkoušet stovku šatů, aby si pak vybraly ty sto prvé.” Uklidňoval ho vtipy jeden starší host.
„Ach, jsem si jistý, že chce pro dnešní příležitost vypadat co nejlépe.” Odpověděl.
„Slečna Ciel Stefardová.” Ohlásil dveřník.
„Konečně!” Vykročil jí naproti, po pár krocích se však zastavil. V jejím doprovodu byl pan George, ten otravný AI komorník a nějaký muž, kterého znal, ale nemohl si vzpomenout, kde ho viděl.
Dvorně se uklonil. „Co vás tak zdrželo, má paní.”

„Pořád jsem nebyla spokojená se svojí tváří.” Odpověděla lehce. Na sobě měla bílé šaty a rukavičky. Vlasy pak spletené do drdolu ozdobeného bílými květinami. 'Je naprosto úžasná.' Pomyslel si.
„Mohu se zeptat, kdo jsou vaši hosté?”
„Samozřejmě. Sebastiana, mého komorníka, již znáte.” Lehce se uklonil. „Pán po mé levici je pan George, náš rodinný právník a tento pán je Thomas Light, ředitel vývojového oddělení společnosti A.H.B. a.s. .” Představila statně stavěného muže.
„Ah, jsem poctěn, že můžete být svědkem této malé, ale radostné události. Pojďme, drahá.” Nastavil rámě. „Hosté již netrpělivě čekají.”

„Ale já ještě neskončila.” Podivně sladký tón v hlase mu vymazal úsměv. „Děje se něco, drahá?”
„Slečna Ciel musí myslet moji ... jistou záležitost.” Pan Light udělal několik kroků vpřed.
„Jaká záležitost.”
„Přišel jsem sem jako oficiální svědek, který potvrzuje toto zplnomocněné rozhodnutí.” Ze svého kufříku vytáhl papír.
„Rozhodnutí!?” dokument mu vytrhl a horlivě ho přečetl. „Co je tohle za vtip?”
„Pokud by to byl vtip, byl by naprosto vážný.” Odpověděl pan Light. Colr jej ve vzteku roztrhal. „Tohle odmítám!”
„K tomu máte nepopíratelné právo.” Pan George se vložil do diskuze. „Nic to však nemění na platnosti.”
„To je absurdní! Neslýchané!”
„A také naprosto v souladu se zákonem.”

„Tady jsou ještě další listiny. Úmrtní list a potvrzení lékaře, že slečna Ciel Stefardová, dne 2.3. 2051, zemřela. Smrtí slečny Ciel zanikla platnost vaší smlouvy a nelze ji dále vymáhat. Dále je zde právní potvrzení, že ...”
Pan Colr neposlouchal, zařval vzteky a vrhl se po panu Georgovi. Sebastian však byl rychlejší a pana Colra odstrčil. „Pane, jestli se budete nadále dopouštět výtržnického chování, podáme na vás žalobu. Tito ctění pánové a dámy.” Rozpřáhl ruce. „Nám budou svědky!”
Skřípal zuby.
Slečna Ciel k němu přistoupila. „A zde je potvrzení, že Sebastianův kód je naprosto v pořádku a může tedy obývat hmotné tělo.” Slečna Ciel se pak postavila Sebastianovi po boku a zanechali všechny za sebou.

Když byli dostatečně z doslechu, začal se pan George smát. „Viděli jste ho, jak zrudl? Vypadal jako přerostlé rajče!” Všichni se rozesmáli.
„Tak, já si teď zaslouženě odpočinu, však jste mi vy dva dali zabrat.”
„Kdyby se vyskytly jakékoliv potíže, stačí zavolat.” Řekl pan Light. „Vaše matka byla moje první láska, a třebaže si vybrala jinak, nikdy jsem jí to nezazlíval.” S těmito slovy se rozloučil.
Co budete dělat teď?” Zeptal se jich pan George.
„Hmmm? Pojedeme na Havaj, potřebuji si pořádně odpočinout a chytnout nějaký bronz.”
„Hlavně nám nechytni rez.” smál se pan George a Ciel na něj lišácky vyplázla jazyk. „A ty, Sebastiane, dohlédni, ať nezanedbává vzdělání.”
„Jak si přejete.” Uklonil se.
„Šíš! Seby!” On se jí jen zasmál.
„To si mě budeš nejdřív muset chytit!”
„Slečno Ciel? Slečno Ciel, počkejte!”
Pan George se usmíval ještě dlouho potom, co zmizeli za rohem. „A pak že život nemůže skončit jako v pohádce.”