Boží posel 1.

Proč sem vlastně jdu...? prolétlo mi snad po sté hlavou. Náměstí sv. Petra bylo vylidněné. Už je to dlouho, co se tu běžně procházeli turisté z celého světa, a ačkoliv zůstával Vatikán jedním z mála posledních opravdu bezpečných míst na Zemi, nikdo ho už nenavštěvoval. Jenom ti, co museli, jako já. ušklíbl jsem se pro sebe. Pokračoval jsem dál. Ozvěna mých kroků se mísila se zurčením fontán a plácáním holubích křídel. Vycházelo Slunce a zabarvilo celé náměstí doruda. Bylo by to idylické, kdyby se zároveň neozářily ruiny celého Říma. Zatracení upíři ! Nenávidím je. Za to, co provedli Itálii. Celému světu. Všem lidem. Mně. Skousnul jsem si ret. Teď na to nesmím myslet. Ale jak, když kráčím po jménech všech obětí ?! Sklonil jsem hlavu. Jména byla vytesaná do kamene, kterým bylo vydlážděné náměstí, tak malým písmem, že se to téměř nedalo přečíst. Tisíce a tisíce jmen. Ženy, muži, starci, děti. Všechny je k sobě povolala smrt. A to samozřejmě nebyli všichni. Když upíři vyvraždili Řím, poslední lidé, kteří zbyli, shromáždili všechny oběti na hromadu a vykopali jim společný hrob. Ani tu nejsou všechna jména, jen zlomek z toho množství. Pod tím chladným kamenem leží stovky bezejmenných mrtvol. Vždyť na tom už nezáleží, kdo má jméno a kdo ne. Život jim to nevrátí. Ani mojí rodině ne. Proč mě pálí oči ? Co je ta chladná věc, která mi stéká po tváři ? Teď není čas na slzy. Boží poslové nepláčou. Boží poslové mstí. Zabíjí upíry stejně chladně a nemilosrdně, jako upíři zabíjí je. Byl už téměř v polovině náměstí a najednou byl rád, že je prázdné. Nikdo nemohl vidět slzy, které mu stékaly po tvářích. Utíral si oči do rukávu a tiše vzlykal. Mami... Tati.. Brácho.. Křik. Krev. Spousta krve. Zářivé oči. Ruce od krve, které se po něm natahovaly. Skřek zabíjené nestvůry. Tichý hlas, který ho uklidňoval. Šedé oči. "Chceš se stát Božím poslem ?" A pak už jen ticho. Osamění. Ano, jdu sem proto, abych zabíjel nelidi zatracené Bohem. Abych ochraňoval lidi od samoty, která mě celé dětství užírala. Čas pláče pominul. Teď už nepláču. Velcí kluci přece nepláčou. A mně je už sedmnáct. povzdechl jsem si. "No konečně." oddechl jsem si, když jsem dorazil k bazilice sv. Petra. Mělo by se to přejmenovat na náměstí Vzpomínek. Proč nechávat jméno nějakého světce, který stejně nepomohl, když jsme ho potřebovali ? Teď jsem kráčel po obrovské tiché chodbě. Spousta zlata, soch, mramoru. A žádní lidé. Jako malý jsem nad tímhle žasnul, teď mě to nechávalo chladného. Jsem tu jenom kvůli práci. Dost mě udivilo, když mě Kardinál povolal. Většinou jsem Velitelství volal já, když.. ale to je jiná historie. Zkrátka nebyl jsem tak úspěšný, jak jsem mohl být. Ale dávat mi kvůli tomu Hlídače ? Aby na mě dával pozor ? odfrkl jsem si. Takovou nedůvěru jsem přece jen nečekal.
Téměř znenadání mě polil ten pocit. Cože ?! To není možné ! Tady ? Zastavil jsem se. Téměř jsem nedýchal. Nemohl jsem se mýlit... Tenhle pocit, to je.. upír. Bleskově jsem vytasil meč a otočil se. Stál tam, ležérně opřený o jeden ze sloupů.
"Tak vida... Všiml sis mě dřív, než jsem čekal. Asi přece jen nebudeš tak neschopný."
"Jak ses sem dostal ?!" procedil jsem mezi zatnutými zuby.
"Ale... mám svoje způsoby." přimhouřil oči a naklonil hlavu. Byl elegantní. Rozhodně to nebude jen nějaký obyčejný pouliční zabiják...
"To stačí. Chcípneš !" vyrazil jsem proti němu... A téměř okamžitě si uvědomil, jaká to byla chyba. Samozřejmě, měl jsem předpokládat, že bude mít nějaké zvláštní schopnosti. Jenže já se nedokázal ovládat. Jakmile jsem ucítil upíra, ovládla mě taková nenávist, že jsem musel okamžitě zaútočit. Proto mě asi chtěli přidělit Hlídače. Pro moje dobro. Jenže.. já už ho pravděpodobně nikdy neuvidím. Momentálně jsem stál, neschopný pohybu. Meč mi vypadl z ruky... a upír se blížil.
"Ale no tak. To tě na Akademii neučili, že vyšší stupně upírů mají zvláštní schopnosti ?" Prohodil jakoby mimochodem. "Teď zemřeš... úplně zbytečně."
"M-myslel jsem.." procedil jsem namáhavě "že.. upíři nepijou krev Poslů."
"Obvykle ne." ušklíbl se. "Ale ty vážně hezky voníš." sklonil se mi ke krku. Zavřel jsem oči. Sakra, to vážně umřu ?!
Věc, kterou bych potom nejmíň čekal, by byl smích. Tak veselý a nenucený, jako bych se smál já se svými kamarády, kdybych nějaké měl. Otevřel jsem oči.
"Dělal jsem si z tebe legraci." Usmíval se. Vážně to byl on. Nechápavě jsem na něj zíral. "No tak, vstávej" Podal mi ruku. Vyhrabal jsem se na nohy a sebral svůj meč.
"Tak zatím, Yasuhiro. Ještě se uvidíme." mrkl na mně.
"P-počkej.. Jak víš, jak se jmenuju ?" musel jsem vypadat doopravdy nechápavě.
"Máš to napsané na té cedulce." ušklíbl se a zmizel.
Tak prima. Vegetariánští upíři v hlavním štábu. Potkám prvního, a nejenže ho nedokážu zabít, ještě se parádně ztrapním. Co se to tady děje ?! Mrkl jsem na hodinky... "A sakra !" ten malý incident s upírem mě dost zdržel. Řítil jsem se po chodbách. Ještě jsem si pamatoval na svou první návštěvu tady. Čtyřikrát jsem se ztratil. Konečně jsem uviděl obrovské, bohatě zdobené dveře.
"Pán vás očekává." zamrmlal komorník. Vůbec první osoba, vege-upíra nepočítaje, kterou jsem tu dneska potkal. Neměl rád, když lidé chodili pozdě. Naneštěstí pro něj (a pro mně taky) já chodil pozdě neustále. Zhluboka jsem se nadechl a vešel.
Na bohatě zdobené sochy a zlaté chodby jsem si zvyknul, ale hlavní sál baziliky mě vyrazil dech pokaždé. Něco tak velkolepého se prostě nedalo ignorovat. Na obrovském zlatém trůně seděl Kardinál. Samozřejmě, poprvé dost mě udivilo, že celé Svaté Církvi, která se starala o vybíjení upírů, velí dvanáctiletý chlapec. Ale zvykli jste si. A on byl ten nejlepší vůdce, vybraný z kandidátů z celého světa.
"Vaše Svatosti." poklekl jsem.
"Vstaň, Yasuhiro. Dlouho jsme se neviděli. Vyrostl jsi, ale chodit včas jsi se nenaučil."
Usmál jsem se pro sebe. Je legrační, když vám něco takového říká dvanáctiletý (zvážil jsem, jestli si to vůbec můžu pomyslet) capart, jenže Kardinálové nestárnou. Pro něj to musí být fascinující, vidět ty změny na ostatních lidech.
"To je právě to, Vaše Svatosti-"
Zarazil mě pohledem. "Určitě, víš, proč jseš tady."
"To ano, Vaše Svatosti, ale-"
"Přidělíme ti Hlídače."
"Ale Vaše Svatosti, já právě na chodbě potkal-"
"Takže vy už jste se potkali ?"
"To ne, ale ve štábu je-"
"No myslím že ať už jsi potkal kohokoliv, tvůj nový Hlídač je důležitější. Ať vejde."
"Ale to je vážně důležité ! Ve štábu je upír !"
"Osobně mám radši, když je to "Služebník Církve", ale v zásadě máš pravdu." ozvalo se za mnou.
Velmi pomalu jsem se otočil. Za mnou stál, v celé svojí elegantnosti, upír, kterém ho jsem před chvilkou potkal. Můj nový Hlídač.