Bojuj proto, abys žil - Úvod

Dívka seděla na zemi a plakala. Tolik mu dala a co on? Nic ji nedal, jen ji využil a pak odhodil jako kus hadru.
Proč?
Za co?
Věděla, že jsou tyto otázky hloupé a naivní, ale nemohla si pomoci.

***

„Jsem idiot," zašeptal si pro sebe.
Vyhlédl z okna, venku byla černočerná tma, jen měsíc svítil na nádhernou venkovní scenérii. Kolem celého domu byly lesy a vpravo se nacházel hluboký sráz.
Znovu se podíval na dopis ve své pravé ruce. Zas a znovu četl ta slova, která mu trhala srdce na malé kousíčky.
Co už může dělat? Nic! Odpověděl si sám. Může si za to sám. Tak moc jí ublížil a přitom, nemusel…

***

Dívka seděla na zemi a přemýšlela, spíš vzpomínala, na krásné chvíle, které strávila s ním, se svou jedinou láskou.
Vzpomněla si na to, když ho uviděla poprvé. Vypadal tak zranitelně, ale přitom silně. Jeho pevné tělo, ale ty oči. Byli tak sladké a nevinné.
„Ne." vykřikla. "On nebyl nevinný. Lhal mi."
„Co když nemohl jinak? Jak by ses zachovala, kdyby ti to řekl na rovinu?"
„Ty mlč! Jsi jen mé ubohé druhé já. Ty nemáš co mluvit."

***

Byla tak krásná, když ji poprvé uviděl. Myslel si, že ona je ta pravá. Šeredně se ale spletl, byla jiná, úplně jinačí než všechny dívky, které znal. Patřila do jiného světa a on by jí jen ublížil. Když se otočila a on spatřil její oči. Věděl, že je ztracen.
V jejích očích zahlédl to, co tak dlouho hledal.
Chvíli si vyměňovali pohledy, než do ní strčil jeden chlapec, který stál, napravo od ní.
V ten okamžik, se mu zastavilo srdce. Vždyť to je,…

Zavrtěl hlavou a vyšel na balkón, ze kterého byl nádherný výhled na moře. Jeho modrá barva probleskovala mezi větvemi lesa. Zhluboka se nadechl a poté vydechl. Bolelo ho celé tělo, po tom, co…
Srdce na tom však bylo o dost hůř. Vzpomínky jeho srdce mučily víc, než to, že musel udělat to, co udělal.

***

I ona v ten samý okamžik vzpomínala. Její vzpomínky se však upírali k tomu, když ji řekl, že zabil.
Omlouval se jí, jí! Proč se neomluvil těm, kterým ublížil? Jak se mohl odvážit omluvit se jí! Za co?
I ona přeci zabila a přitom nemusela. Až teď si uvědomila, že si jsou strašně podobní.

„Zapomenu… Budu muset zapomenout. Co mohu jiného dělat?“ říkala si. „Už je pozdě. Ukončil to. Nechtěl mne. Tak já nebudu trpět. Nebyl ten pravý!“ přesvědčovala samu sebe a věděla, že si něco nalhává. On, BYL, ten pravý!

***

„Ona byla ta pravá…“ šeptal tiše a černočerná tma, která ho obklopovala, chlácholila jeho srdce. Díky ní, té tmě, teď necítil nic… jen prázdnotu… která ho celého naplňovala, až na pokraj.
Vrátil se nazpátek do pokoje a zavřel za sebou balkónové dveře.
Povzdechl si a vydal se do koupelny. Po půl hodince se vrátil a zalehl. Přivřel oči, viděl ji.
Otevřel oči dokořán a rozhlédl se kolem. Sen, byl to jen sen.
Zavřel oči a tentokrát již usnul. Celou noc se převaloval, mučil ho sen, který se pomalu a jistě měnil v noční můru.

***

Byl pravý, ale už si vybral. Já nebudu smutnit, budu žít a bojovat.

***

Oba dva snili a tyto sny je donesly k sobě. Ne však na křídlech lásky, ale nenávisti.
Nenávisti k tomu druhému a proč?
Důvody netřeba hledat, nenávist bývá neopodstatněná a někdy vzniká i z maličkostí anebo nedorozumění. Stejně, jako vznikla mezi nimi.
Cesty zpět však není, anebo je?

***

Zabil a to jen proto, aby se, jí, nic nestalo. Co z toho však měl? Nic, jen pohrdání, její pohrdání a zlobu. A snad i nenávist.
Miloval ji a určitě ji ještě miluje. Co ale ona? Ta jej jistě nenávidí a proklíná den, kdy se potkali. Uviděli se a změnil se jim celý jejich život.

***

„Vypadni! Co tady děláš!“ vykřikla, když ho uviděla.
Blížil se k ní stále blíž a blíž, jak se však ocitl v dostatečné blízkosti a chtěl něco říct, zmizel.
„Néééé!“ vykřikla.
Probudila se ve své posteli, byla zpocená, ale sama.
Co to bylo za sen? Tohle fakt není normální. „Nenávidím tě!“ zašeptala do ticha a znovu se zachumlala do přikrývky a usnula.

***

Probudil ho šum ve vedlejším pokoji. Nejdříve tomu nevěnoval pozornost, připisoval to bujné fantazii, či snad větru, který si pohrával se záclonami. Když se však odtamtud ozval praskot ohně v krbu, byl dokonale probuzen.
Dovnitř se nemohl dostat kdokoliv. Musel by mít náhradní klíče.
Odvážně se vyhrabal zpod peřin, přehodil přes sebe hedvábný župan a tichounce pod polštářem nahmatal chladný kov zbraně. Po špičkách, s pistolí nabitou připravenou vystřelit, zamířil ke dveřím do pokoje, odkud se teď navíc nesly i tóny tiché hudby. Naposledy se nadechl, otevřel dveře a zamířil zbraní na vetřelce….

***

Probudila se, pomalu se zvedla a podívala se do protějšího zrcadla. Ta dívka co se na ni ze zrcadla dívala, nebyla ona. Obličej měla strhaný, její tmavě zelené oči byly zarudlé a pod nimi se rýsovaly velké temné kruhy.
Povzdechla si, její poslední noc v jejím domově, měla být úžasná, měla se stěhovat k němu, ano k němu, jehož jméno už nikdy nevysloví, to by raději skočila z útesu! Jako kdyby neexistoval, jako by byl mrtvý!
Po dvou hodinách měla zabaleno, nechtěla tu už zůstat ani minutu, vše ji připomínalo chvíle s ním. Proto se ještě tentýž večer, co se s ním rozešla, rozhodla, že se odstěhuje jinam do jiného města, prostě pryč. I když to bude těžké, ona si zvykne. Byla tehdy naivní, jak se může čarodějka bezproblémově zamilovat?! A ještě k všemu do upíra?! Šťastné konce jsou jen v pohádkách.
Že své touze po krvi podlehl, by mu možná odpustila, ale to, že se ani neuráčil omluvit truchlící rodině zesnulého a místo toho se omlouval jí! A za co?
Ano, i ona udělala spoustu chyb, kterých lituje, ale to byl jen pud sebezáchovy. Zabíjela jenom proto, aby nezabili oni ji!
„Ale, teď už je to jedno!“ zašeptala Erica do ticha, teď už svého, bývalého domova.
Odešla hledat štěstí jinde.