Black butterfly - Kapitola druhá – Přátelé

Dnes, po dvou týdnech začínaly aktivity jednotlivých kroužků. Mattovi to krásně vyšlo. Fotbal měl sice každý den, ale nekryl se mu s žádným jiným kroužkem. Výtvarku měl v úterky a čtvrtky a tanec měl v pondělí, středy a pátky.

Dnešek Mattovi ubíhal velmi pomalu. Měli velmi zdlouhavé hodiny, jako dějepis, zeměpis a matematiku. Byl to již týden, co Matt nastoupil na školu, ale zatím se s nikým nespřátelil. Vlastně ani neměl čas. Musel zařizovat ještě nějaké věci ohledně školy a také si musel zaběhnout domácnost. Zaplatit účty, vyřídit pojistku a opravit stůl v kuchyni. Jak první den zjistil, stolek měl jednu nohu přilepenou lepicí páskou, a když si na něj Matt položil svou večeři a lehce se opřel, stolek se zřítil. Jeho večeře se samozřejmě vysypala na zem, takže musel ještě uklízet.

Nastal víkend a Matt se rozhodl, že se vydá do centra města obkouknout zdejší obchůdky. V jeho novém bytě toho ještě hodně chybělo, a tak to chtěl co nejdříve dokoupit. Ráno si sbalil batoh a peníze. Pak se vydal na cestu. Šel pěšky, protože to přece jen byl kousek. Alespoň si mohl prohlédnout okolí. Šel po kamenné cestičce, která vedla podél menší říčky. Došel do města a byl mile překvapen. Hned při prvním pohledu, zachytil všudypřítomnou přátelskou atmosféru, která panovala v celém městečku. Nadechl se čerstvého vzduchu a vydal se na pouť mezi obchůdky.

Hned v prvním obchůdku si koupil nádobí. Pobral pár hrnců, pánev, talíře a příbory. Postarší prodavačka se na něj mile usmála a zeptala se, jak se jmenuje. Matt ji zdvořile odpověděl a dal se s ní do krátkého rozhovoru. Tyhle starší paní měl moc rád. Ptaly se sice na hodně věcí, ale uměly žertovat a v těžké chvíli i pomoci. Trochu mu připomínala jeho babičku, kterou měl moc rád. Vždy zbožňoval chvíle, kdy mohl jít k ní na návštěvu a povídat si s ní. Byl jediný z celé rodiny, co s ní ještě mluvil. Jeho rodiče byli tak zabráni do práce, že jim už nezbyl čas navštívit jejich ubohou matku. A jeho sourozenci, si mysleli že chodit za babičkou by bylo trapné, a tak radši šli ven s přáteli.

Prošel ještě tři obchůdky, než jeho žaludek ohlásil čas oběda. Zašel si tedy do zdejší restaurace. Byl to rodinný podnik. Před samotnou budovou bylo několik stolů, kde seděli hosté. Bylo to příjemné posezení hlavně v létě. Jeden stůl byl volný a tak si k němu Matt sedl. Za chvíli přišla obsluha.
Matt se nestačil divit, zíral na tu velmi známou osobu a ona na něj. Ona osoba byla jeho spolužák. Byl to ten kluk, co sedí za ním v řadě u okna. Sluneční paprsky se odleskly od jeho náušnic, když pohodil hlavou a zeptal se Matta, co by si přál. Ten i objednal, ale nespouštěl toho kluka z očí. Když mu donesl jídlo, Matt poděkoval. Chtěl se pustit do jídla, když si ten kluk k němu přisedl.

„Potřebuješ něco?“ Zeptal se ho Matt.

„Všiml jsem si, že se ve třídě s nikým nebavíš. Když na tebe někdo promluví, tak mluvíš s takovým sarkastickým podtónem, jako by ses na každého díval shora.“

„To že dělám?!“ Podivil se překvapený Matt. Nikdy si neuvědomil, že něco takového dělá.

„Pffff.“

„Co? Je tu něco směšného?“

„Ne jen … i ledový princ se může chovat jako člověk.“

„Ledový princ?“

„Jop. Tak se ti teď říká ve škole, protože s nikým nemluvíš a od všech si držíš odstup. Jako led. Proto ledový princ.“

„Aha, to jsem nevěděl. Ale já to nedělám úmyslně.“ Snažil se Matt nějak vysvětlit situaci.

„To jsem si myslel. Jsem Ren.“ Představil se ten kluk a natáhl ruku k Mattovi.

„Těší mě. Já jsem Matthew.“ Odpověděl Matt a potřásl si rukou s Renem.

Člověk by neměl dávat na první pohled, pomyslel si Matt. Od prvního pohledu ve třídě si myslel, že Ren bude nějaký hulvát, který terorizuje své okolí. Avšak to se mu teď vyvrátilo. Ren totiž byl celkem fajn kluk. Pomáhal v rodinné restauraci, byl vtipný a svědomitý. To Matt pochopil, když si spolu povídali. Dozvěděl se, že Ren je vokalista v skupině Black butterfly. Bubeník je další jejich spolužák Keigo. Ten sedí hned za Mattem. A posledním členem byl Amata, červenovlásek sedící vedle Matta. Ten hrál na kytaru a podle Renova vyprávění, hrál jako bůh. To by do toho malého stvoření Matt neřekl.

„Co děláš večer?“ Zeptal se náhle Ren Matta.

„Nic moc. Ale musím ještě dokoupit několik věcí do bytu a nevím, kdy se vrátím. Proč se ptáš?“

„Nn jen tak. Říkal jsem si, jestli bys večer nezašel do klubu.“

„Promiň, nemůžu. Možná jindy.“

„Tak jo. Kdybys něco potřeboval, tak přijď sem. Rád pomůžu.“

„Dík. Rene?“ Zeptal se ho Matt, když se Ren zvedal k odchodu.

„Máte tu někde obchod s nábytkem?“

„Jasně ale je až na druhém konci města. Potřebuješ tam něco.“

„No řekněme, že se mi podařilo zdemolovat jídelní stůl a nutně bych potřeboval nový.“

„Tak počkáš chvilku? Hodím tě tam.“

„To nemusíš. Krom toho máš tu práci.“

„V pohodě, naši se tu beze mě chvilku obejdou. Navíc opravdu si myslíš, že půjdeš pěšky tam a zpátky se stolem na zádech?“

„No dobře, jak chceš.“ Souhlasil nakonec Matt.

Poslušně tam čekal na Rena. Za chvilku se Ren vyřítil ze dveří, na sobě měl roztrhané rifle a koženou bundu. Popadl Matta za ruku a vedl ho za restauraci. Otevřel malou kůlnu a vyvezl z ní černou motorku . Matt se na ni s nedůvěrou podíval.

„Chytej.“ Houkl na něj Ren a hodil mu helmu.

„Jsi si jistý, že je to bezpečné?“
Zeptal se, se strachem v hlase Matt. Motorky zrovna dvakrát nemusel. V New Yorku měl jeho kamarád nehodu, při níž si zlomil obě nohy. Trvalo to dlouho, než se uzdravil. A to mu ještě zůstaly nepěkné jizvy po složitých operacích.

„Neboj. Jezdím na ní od svých deseti. Tak nasedej.“ Řekl mu Ren a sedl si za řídítka. Matt si nasadil helmu a nasedl.

„Drž se.“ Upozornil ho Ren a rozjel se. Matt se ho okamžitě pevně chytil kolem pasu, protože Ren jel až nepřiměřeně rychle.

Pro Matta to byla těžká cesta, ale hlavní bylo, že přežil. Ikdyž si tím chvílemi nebyl jistý. Na druhý konec města to zvládli za rekordních šest minut. Normálně by to trvalo tak dvacet až třicet minut autem, ale jelikož Ren znal zdejší uličky, použil několik zkratek, aby se rychleji dostali k obchodu.

Matt roztřeseně sesedl z motorky a hodil Renovi přilbu. Upravil si oblečení a vešel do obchodu bez Rena. Porozhlédl se a začal hledat oddělení se stolky. Byl to menší obchod, ale stejně se tam Matt dokázal ztratit. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, než ho někdo chytil za rameno. Ten někdo byl Ren. Usmíval se jako sluníčko, protože ho pobavil pohled na zmateného Matta.

„Chceš pomoct?“ Zeptal se ho Ren s pobaveným podtónem v hlase.

Matt trochu zaváhal, než odpověděl.

„Ehm … to bys byl hodný.“

Ren se opět usmál, chytil Matta za ruku a vedl ho k oddělení se stolky. Když se dotkl Mattovy ruky, Matt pocítil něco jako výboj elektřiny. Srdce se mu trochu rozbušilo. Říkal si, proč tomu tak je, ale nemohl přijít na důvod. Došli k onomu oddělení.

„Tak jsme tady.“ Řekl mu Ren a pustil jeho ruku.

Mattovo srdce se uklidnilo. Rozhodl se o tom neuvažovat a začal hledat stůl do kuchyně. Ren mu celou dobu ochotně pomáhal a nakonec našli ten správný stůl. U pokladny ho zaplatili a vrátili se k motorce. Jenže nastal problém. Kam dát krabici se stolem.

Matt i Ren zkoušeli, jak ji uvázat aby nespadla, ale moc jim to nešlo. Pak Matta napadlo, aby si ji dali mezi sebe a navzájem se přivázali lanem, aby nespadli. Ren mu to jen schválil, ze sedadla vytáhl provaz a dal ho Mattovi. Ren si sedl na své místo a přidržel si za zády krabici se stolem. Matt si sedl za krabici a kolem zad si protáhl lano. Oba konce vzal do dlaní a natáhl je před sebe kolem krabice, aby je podal Renovi. Ten pustil krabici a chytil oba konce. Při tom se lehce dotkl Matta. Opět jím projel lehký výboj.

Na Mattovy prosby jel Ren opatrně po hlavní. Matt se bál, že by na některé Renově zkratce mohli havarovat a zranit sebe i stůl. A jelikož už nechtěl zničit další věc, držel se té krabice jako klíště.