Anděl a démon (13.)

_________________________________________________________________________________
MASAHIRO
_________________________________________________________________________________

Oba dvou souhlasili a na tom záleželo. Sedl jsem si do tureckého sedu na zem a už se na ně nepodíval.
„Dohodněte si zbytek. Jenom vám řeknu jedno. Pokud po mě budete něco chtít, dostane to i ten druhý, takže si to rozmyslete. Nebudu žádného z vás upřednostňovat. Kdo bude první?“ šeptal jsem do podlahy a nebral na ně dál ohledy. Jen ať si zvykají. Se mnou to lehké mít nebudou.

Zavřel jsem oči a dal si ruce na kolena. Pořádně jsem se protáhl a začal se napojovat na Boha. Vlastně si nepamatuju, kdy jsem ho naposledy cítil. Bůh, jediná osoba, které jsem jako každý anděl bezmezně důvěřoval. Možná protože, že v největších krizích mého života stál za mnou a pomáhal mi.

Měl slova útěchy, pochopení, ale uměl i použít tvrdé prostředky, aby mě donutil vidět pravdu. Když jsem přišel do Pekla, bylo jasné, že moje spojení s ním se přerušilo. Možná mi mělo dojít, že se mi na něj nepodaří navázat ani teď. Vztekle jsem si povzdechl a pak se zase snažil uklidnit. Kde se ve mně braly všechny ty hříšné emoce a myšlenky? Vlastnosti? Vždyť. Vždyť jsem anděl, sakra!

…Odpusť, Bože, že nadávám. Nechci. Ale tady vše. Jsem z toho mimo. Promiň mi, Otče….

„Masahiro.“ zatřásl mi někdo ramenem a já se dostal ze svého meditačního transu. Podíval jsem se vzhůru a viděl Satanovu tvář.
„Dnes s tebou bude Rokuro. Dobře?“ usmál se na mě jemně a já klidně přikývl. Když chce. Má mít.

„Dobrá. Kam? Nechci být už v Pekle.“ otočil jsem se na Rokura a ten radostně souhlasil. Muselo to tu pro něj být příšerné. Smutně jsem se na něj zahleděl a pohladil ho po ruce. Láskyplně mi prohrábl vlasy.
„Tak dobrá. Ale pokaždé, kdy budeme spolu se musí vrátit do Pekla.“ zavrčel zhrublým hlasem Satan a já klidně přikývl. Z toho Rokuro nebyl nadšen, ale bylo to fér.
„Můžeme začít.“ zašeptal jsem.

Satan se nás obou dotkl a nám na pažích zasvítil pentagram.

Stáli jsme uprostřed hor. Díval jsem se okolo a viděl, že jsou to ty samé hory, z kterých jsem pocházel. V kterých ho Rokuro zabil.

„Ten…!“ zavrčel vztekle Rokuro a uhodil pěstí do stromu. Tiše jsem se k němu naklonil a sevřel jeho ruce do svých. Mírně sebou cukl a já s ním, ale nekomentoval jsem to.
„Je to mezi vámi, ale hněvem si mě nezískáš, stejně jako on si mě nezíská podlostí. Jsem anděl, ne trestanec a ne démon. Oba dva máte co žehlit, tak to zbytečně nekaž a raději mi udělej radost.“

Rokuro si povzdechl, pak se přiblížil a vášnivě mě políbil. Možná potřeboval vybít svůj vztek, snad mě však chtěl uspokojit. Fungovalo to dokonale. Chtivě jsem se k němu přitáhl a nechal jeho jazyk, aby mě dostával do tušených výšin. Rokuro – moje první láska. Velmi vášnivá první láska.

_______________________________________________________________________________
SATAN
_______________________________________________________________________________

Dotykem mé démonské moci jsem je přenesl na místo, které jsem cítil v Rokurových vzpomínkách. Nemohl jsem se jimi hrabat příliš, aby netušil můj vstup, ale nenápadnost je dobrá přednost démonů. Pomstychtivě jsem se zazubil. Když si chce Masahiro hrát, dobrá. Ale nikdy jsem mu neslíbil, že o něj budu bojovat poctivými zbraněmi. A já už najdu cestu, která ho ke mně svede.

„Pane.“ ozval se hlas za mnou. Démon, kterého jsem předtím poslal, aby přivedl Rokura. A pak ho odporoučel. Podíval jsem se na sebe a jedním mávnutím změnil své oblečení. Celý v černém elegantním kompletu. To už by šlo.

„Dobrá, můžeme jít.“ povzdechl jsem si, ale nenechal se, aby na mě ten podřadný démon šahal. Možná jsem ho stvořil nebo mu pomohl stát se démonem a dovolit mu zprostit se utrpení, avšak nic mě k němu nevázalo. Byl jen levná nájemná síla.

Šli jsme do Sálu a já věděl, že tentokrát už to bude vážné. Svést archanděly je jedna věc. Přivést do Pekla anděla a neudělat ho padlým, druhá věc. Příliš z mých poskoků mě chtělo svrhnout. A já jim dával příležitost. Mé vlastní zákony. Buď jim ukážu, že má moc je neomezená a polovinu z nich vyvraždím – to jsem opravdu nechtěl nebo budu muset změnit zákon. A to by znamenalo vzpouru. Proč dodržovat zákon, když ho nedokáže dodržet ani sám jeho spisovatel?

Doopravdy jsem po svém boku chtěl mít Kouhei. Jenže můj nejlepší přítel a pobočník byl vedle Boha. Jestli si ti dva mysleli, že nevím o co se pokouší, jsou naivní. Samozřejmě, že jsem věděl o co Spasiteli jde už od začátku. Lákal mě Masahiro, chtěl jsem vědět víc. Ale zpackal jsem to neudržením svým smyslů a moci na uzdě. A Kouhei ten si zaslouží někoho kdo ho bude hýčkat a zároveň usměrňovat.

Procházeli jsme šedými ponurými chodbami. Na zdech se tu a tam zableskla klávesnice, která zajišťovala, že se nikdo nedostane ven, aniž by byl spuštěn poplach.Samozřejmě to šlo vše zajistit magií, ale proti technice se v Pekle hůře bojuje. Peklo neznamenalo plameny, síru a rohaté postavy. Znamenalo to noční děsy, nekončící noční můry a agónii bolesti. Přejížděl jsem bříšky prstů po mírných hrbolkách stěn a nasával všechno to utrpení a tresty. Všechny ty hříchy vrahů, násilníků a všech nejodpornějších bytostí světa. A cítil jsem jejich oběti jak se přicházejí, aby navrátili stejnou mincí. Možná se stali stejně hroznými. Ale to už byla jiná situace.

Nakonec jsme se dostali do Sálu. Obrovské místnosti vykládané černým a bílým mramorem. Na něm postávali a hovořili tisíce démonických bytostí. Dívky, chlapci, muži, ženy. Všichni dohromady se bavili v hloučcích a domlouvali své pikle proti sobě navzájem. A dohromady proti mně.

„Jsem zde. Stvořil jsem vás. Učil jsem vás. Vyzdvihl jsem vás. Vedl jsem vás. Dal jsem vám smysl. Pokloňte se mi. Pokořte se. Nebo zemřete.“ zašeptal jsem tichounce, když se na mě otočili tisíce párů očí. Musel jsem to udělat. Nerad bych je zabil, ale věděl jsem, že je to lepší cesta jak pro mě, tak pro ně. I pro svět. Kdyby mezi sebou měli hledat nového vůdce, vyhubili by se. A lidstvo by ztratilo poslední možnost na skutečnou spravedlnost. Sice tvoříme zlo… Ale i trestáme to, které už je od nepaměti v lidech. A to nepochází ode mě ani od Boha.

Démoni chvilinku hleděli. Roztáhl jsem svá křídla a nebral na poničení obleku. Museli vidět co jsem. Nechal jsem celou svou obrovskou moc rezonovat v jejich tělech, v jejich myslích i ve dávno zatracených duších. To jak mě omezovalo fyzické zformování netušil žádný z nich. A já tomu musel udělat přítrž. Museli vidět tu bestii. Aby se neskonale báli. A už nikdy se nepokusili byť jen o náznak vzpoury.
Klekl jsem na kolena, rukou se dotkl země a pak jsem vypustil to, co neměl vidět snad ani Bůh.