Anděl a démon (11.)

__________________________________________________________________________________________________________________
ROKURO
__________________________________________________________________________________________________________________

Svíjel jsem se jako obvykle v neuvěřitelné agónii bolesti. Bylo to něco na co jsem si nikdy nezvykl, i když už to trvalo nekonečně dlouhou dobu. Vlastně ani nevím jak dlouho, mohli to být dny, měsíce, roky, desetiletí, stovky let, dokonce i tisíce. Postavy neurčitého vzhledu, tvaru i charakteru se nade mnou občas sklonily, z jejich chladného dotyku se mi vždy zvedl žaludek.

"Nejvyšší ho volá. Máte ho odvést." objevil se náhle jeden z vyšších démonů, které jsem měl šanci zahlédnout asi jen jednou nebo dvakrát. Před velmi dlouhou dobou. Když mě přiváděli a odváděli z jedné místnosi do druhé. Poslední čas jsem však strávil v té jedné, na šedo obarvené místnosti s betonovou podlahou. Dřívě bělavá dlažba už byla dávno zacákaná od krve a zdi byly načichlé křikem a bolestí. Šíleností mučenců. Nic pěkného.

Postava, která mě hlídala a mučila nejrůznějšími způsoby se nevrle zadívala na příchozího démona.
"Ahoj." zahalekal jsem chraptivě. Hlasivky mi vyřízly a nechaly narůst zatím jen asi šestkrát, když jsem opravdu moc křičel, takže můj hlas zněl ještě stále dobře. Někteří, které jsem jen letmo viděl přecházet z Očistce do "Mazače" měly hlasivky v čudu a v očích čistou hrůzu. Moc milá společnost. Démon mě jediným zvednutím ruky odhodil na stěnu. Byla to rána jako od náklaďáku.

"Pohni. Satan opravdu spěchá. Prý je to pro nějakýho anděla." usmál se zvláštně démon. Řekl bych, že snad i šťastně. Ale tu emoci jsem neviděl tak dlouho, že to nedokážu říct. Při slově "anděl" jsem zbystřil.
"Dobře." uslyšel jsem maniakální odpověď té podivné věci co mě držela a umučila.

Najednou jsem se ocitl s tím démonem po boku na chodbě. Vedl mě do podivné věci, která cinkala, otvírala se a ještě nás prapodivně dovezla někam výš, jak jsem hádal. Asi vynález další doby. To jsem musel být mimo dost dlouho. Ale nevadilo mi to. Svých činů jsem nikdy nelitoval. Zopakoval bych je znovu a znovu, dokud by mě neunudily, ale kdo ví. Třeba by se to nikdy nestalo. A už taky asi nestane, protože má nedůvěra v pokání mi znemožňovala dostat se pryč z Očistce.

"Co po mě ten S. chce?" usmál jsem se na démona vedle mě. Ten se na mě zadíval jako by nikdy neviděl nic odpornějšího. Možná, že ne.
"To je jeho věc. Ale dobře za tebe zaplatí." usmál se chtivě démon a já jen pozvednul obočí. Co bude chtít?

______________________________________________________________________________________________________________
SATAN
______________________________________________________________________________________________________________

Nervózně jsem se prošel po pokoji. To, že někdo věděl o Masahirovi, se mi vůbec nelíbilo. Dostávalo mě to do nemilé pozice. Zvlášť pokud ti dva démoni uhodli, že po Rokurovi pátrám kvůli mému andílkovi.
Do Pekla bylo zakázané vodit anděly (pokud jste je nesvedly na stranu zla a neučinily z nich padlé). Dokonce i pro mě to znamenalo problém. Kdokoli se mi teď mohl postavit a vyžádat si čestný soud a boj. To znamenalo žádné rychlé vražední. Znamenalo to hordu démonů, co budou chtít moji pozici a spojí se s celým Peklem, aby ji dostali.

"Pane." objevil se černý dým v pokoji a démon, kterého jsem spolu s jeho společníkem (který se záhadně neukázal) poslal pro toho Rokura.
Masahiro se vyděšeně schovával u černého závěsu u mé postele. Otřásal se bezhlasým pláčem.
"Odejděte." zašeptal jsem. Neměl jsem sílu rozkazovat. Neměl jsem sílu už na nic. Cítil jsem se příšerně unavený.
"Ale pane... je tu jedna záležitost..." začal se usmívat démon. Šlehl jsem pohledem po Masahirovi, který stále nevnímal. Zatím jsem ignoroval nahou postavu plnou odřenin, podlitin a krvavých šrámů.

"Teď ne. Zařiď vše co je potřeba. Dostavím se do síně." zavrčel jsem a pohledem démona odeslal pryč. Zrak mi zase přeblikával na černo.
"Na kolena." přikázal jsem tiše, ale nebezpečně tomu novému příchozímu. Ten si jen odfrkl, ale splnil. Asi už věděl co dělat.

_________________________________________________________________________________________________________________
MASAHIRO
_________________________________________________________________________________________________________________

Roztřásl jsem se ještě víc a napjal, když do místnosti vstoupil On. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Po těch tisíci staletích, která jsem ho neviděl se změnil. Ale jen nepatrně. Jeho vlasy byly delší, tlo zuboženější, hubenější a bledší. Ale ty oči. Oči, které jsem miloval. Ty oči měl stále stejné. Dokonce i ten pohled, který na mě překvapeně upřel. Stále s klidným a soustředěným podtónem, který věnoval vždy jen učení.

"Masahiro." zachroptil tiše. Nechápavě jsem se stále díval na to postavu, která mé srdce i po tak dlouhé době dokázala probudit a probodnout naráz. Nedokázal jsem vstát. Ani se jakkoli hýbat. Ozvat se. Hleděl jsem a hleděl a nevnímal čas ani zvuky. Viděl jsem jen jeho. Toho člověka, který mi nejvíc ublížil. A kterého jsem nejvíc miloval.

"Masahiro." ozval se tentokrát jiný hlas a já se jako mávnutím probudil z toho podivného transu. Otočil jsem hlavu na Satana. Z koutka oka mi utekla jedna osamělá slza.
"Masahiro." zašeptal znovu On a nechápavě skákal pohledem ze mě na Satana a zpátky.
Nevěděl jsem co mám dělat. Měl jsem chuť ječet, ale nedokázal jsem promluvit. V krku mě pálilo, jako by mi do něj lili čistý oheň. Cítil jsem tvořící se puchýře. Vyječel jsem si hlas.

Sklonil jsem hlavu a po tvářích mi znovu začaly téct slzy. Bezradnosti. Co jsem měl dělat? Proč ho nechal přivést? Proč se o to vůbec staral? A co se stalo s Ním? Je skutečně stále stejný? A co...co ke mě cítí?

_______________________________________________________________________________________________________________
ROKURO
_______________________________________________________________________________________________________________

Nevěřícně jsem se díval na postavu člověka, kterého jsem zabil. Byl krásný. Nádherný. I když měl v tváři šílený výraz podobný těm, které mučily, stále vypadal jako anděl. Hnědé rozcuchané vlasy, jiskřivě zelené oči, vypracovaná postava - nahá. Najednou jsem pochopil, že se skutečně stal andělem. Asi ne jen tak ledajakým, když byl tak nádherný. Za života nebyl tak překrásný.

Viděl jsem mu na očích bezradný výraz. Hlavou mi projel nápad jak se dostat pryč. Viděl jsem na svém bývalém milenci něco, co mě donutilo myslet si, že mám ještě šanci na odchod. Na útěk. Na potěšení. V duchu jsem radostně zajásal.

"Masahiro." zašeptal jsem nejněžnějším hlasem, jaký jsem dokázal vyloudit, znovu. Nechápal jsem o co se Vládce Pekel snažil, když mě přivedl až k Masahirovi, ale najednou jsem měl pocit, že jsem dítě štěstěny.
Pomalým krokem, abych ho nevyplašil jsem došel k zhroucenému andělovi, který mi nikdy nestál za větší city.

"Masahiro, lásko." zašeptal jsem a po létech cviku jsem dokázal ihned vyvolat slzy. Prudce jsem se natáhl, skrčenou postavičku jsem objal. Zabořil jsem nos do jeho vlasů. Voněly světlem.
"Lásko." zašeptal jsem znovu a pokusil se, aby to znělo roztřeseně. Opatrně, jako by byl to nejkřehčí zboží jsem se natáhl a jemňounce se dotkl jeho rtů.

V ten moment se místností rozlétlo ohnivé světlo.