......ALIVE?! -6. kapitola

Otec??
Znovu vysvitlo slunce a ozářilo celou zatím spící krajinu. Ovšem i když teprve vyšlo slunce, ne všichni se teď probouzeli. Sakura seděla na židli, měla kruhy pod očima a celá ospalá se snažila ten nával spánku nějak překousnout. Noc měla rušnou. Narutova rána začala zase krvácet a pak opět upadl do bezvědomí a ještě se neprobudil. Sakura ho celou noc hlídala, ale nevzbudil se. Sice se o něj začala znovu strachovat, ale myšlenkami byla úplně někde jinde.
Jako vždycky, myslela na Minata. Z přemýšlení ji však ihned vymanilo nepatrné stisknutí její ruky. Pozvedla hlavu a okamžitě se na její ospalé tváři objevil úsměv. S postele na ni hleděl Naruto, nebyl už ani bledý a stejně jako jí mu na tváři pohrával úsměv. Povolil její sevření a pohladil ji po tváři.
„Měli bychom jít spát,‘‘ vydal ze sebe těžce a přitáhl si ji ke svým rtům. Hned mu polibek oplácela. Povšimla si, že je na rozdíl od ní zas plný síly.
„Chci tu být s tebou!‘‘ řekl pevně, když se od něj odtrhla. Přemlouval ji, ale stála si za svým. Nakonec si ale zalezla do vedlejší postele a nechala se jím hladit po vlasech. Uspávalo ji to, stále však byla myšlenkami někde jinde.
„Co když ho nemiluji… Co když miluji jeho?‘‘ ozval se hlásek z jejího podvědomí.
„Ne, určitě…‘‘ přemlouvala sama sebe. Ale nakonec stejně usnula únavou, stále však cítila, že jí Narutova ruka hladí po vlasech.
„No tak, vstávej!‘‘ volal na ni někdo. Ale jak poznala, tohle nebyl Narutův hlas. Ospale odlepila víčka a pohlédla tomu otrapovi, co ji vzbudil, do očí. Znovu ty krásné modré oči… Začala se v nich pomalu utápět, podléhat jejich kouzlu. Naklonil se k ní a okamžitě poznal, že ji má tam, kde chtěl. Jemně přiložil svoje rty a čekal, jak zareaguje. Sakura zprudka otevřela oči, bylo to, jako by jí procházel elektrický náboj. Teď ji dostal. Přitáhla si ho k sobě, jen koutkem oka si povšimnula, že už se nenachází v nemocnici, nýbrž v nějakém pokoji. Nebyl však čas to teď řešit. Přitáhla si Minata k sobě blíž, až si musel vlézt k ní do postele, jinak by ho doslova uškrtila. Ovšem nevadilo mu to, pomalu si na ni lehl a dál ji líbal, ale rukama ji začal pomalu zajíždět níž, přes boky, až se zastavil u jejích hýždí a pomalu ji začal vyhrnovat sukni. Nechtěl zajít tak daleko, ale úplně ho to ovládlo a nedokázal se zastavit.
Avšak zastavila ho Sakura, která mu dala pořádnou facku a odsunula se od něj do úctyhodné vzdálenosti. Stále zrychleně dýchala. Měla z něj trochu strach. Moc dobře věděla, co chtěl, ale ona byla proti. Neznala ho, možná k němu něco málo cítila, ale to neznamenalo, aby s ním i spala. On však velice zajímavě zareagoval. Někteří by třeba ještě dotírali, ale on se k ní otočil zády a rukama si protřel obličej. Přehnal to. Sám to nechtěl, ale nemohl si pomoct.
„Promiň.‘‘ omluvil se, ale do očí se ji nedokázal podívat. Sakura mlčela.
Byla z toho krapek vedle, ale rozhodla se mu věřit.
„To je dobrý…‘‘ špitla a schovala se pod peřinu. Možná se na něj neměla hned tak sápat, potom by to ani neudělala. Sama byla vinna.
„Chci, aby si věděla, že jsem přišel kvůli tomu, abych mohl být zase s tebou, nic víc. Teď jsem akorát trochu ujel.‘‘ omluvil se ji ještě jednou. Tentokrát se jí však do očí podíval. Už se na něj nezlobila, dokonce ho k sobě přizvala a poté se i zatulila do oblečení. On ji pevně objal a schoval svůj obličej do jejích vlasů. Krásně voněly.
„Minato, ty máš něco společného s těmi ukradenými svitky?‘‘ zeptala se ho opatrně. Hned zvedl hlavu a zmateně na ni pohlédl.
„Jo…‘‘ odpověděl ji potichu, měl strach z její reakce.
„Aha… A proč? K čemu je potřebujete?‘‘ otázala se ho naprosto klidně. Možná i trochu ospale. Usmál, nejspíš to vzala dobře. Neváhal a hned jí všechno řekl.
„No, vlastně jsem založil malou organizaci proti Akatsuki a ty svitky nám pomůžou ochránit Naruta. Když je teď poslední…‘‘ odpověděl a začal ji jemně hladit po vlasech.
„Hm… Tak proč ta holka zranila Naruta? Mohl umřít!‘‘oznámila mu trochu naštvaným hlasem. Ovšem i se slabě pousmála.
„Myslela si, že uhne, nebyl to záměr. Doufám, že Naruto je v pořádku?‘‘ řekl, ale při posledních slovech v jeho hlase zněla nejistota. Udivilo ji to a pozvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje.
„Nějak moc se o něj zajímáš.‘‘ řekla a hlavu si položila na jeho hruď. Ale stále se mu dívala do očí.
„Pořád tě to nenapadá?‘‘ zeptal se jí. Myslel si, že už to dávno ví, ale vypadala zmateně. Pohladil ji po tváři a pomalu se zvedl z postele.
„Popřemýšlej o tom…‘‘ řekl a znovu zmizel v záblesku. Sakura si trochu oddychla. Teď jí bylo trochu lépe, stále ji však jímal zvláštní pocit. Jak ji sám řekl, přemýšlela o tom. Ovšem žádnou spojitost nenašla a k tomu ještě byla tak unavená. Znovu se zatulila do peřiny a zavřela oči. Stále na něj myslela, a i když tu s ní nebyl, stále cítila jeho dotyky a polibky. Sama musela uznat, že to s ním bylo hezčí než s Narutem. Ale ihned ten pocit musela vyhnat z hlavy. Nemohla být s ním, ublížila by Narutovi a ten by to neunesl. Teď stála před velkým rozhodnutím… Chtěla je mít oba, ale to nešlo. Bude se muset rozhodnout a jenom doufala, že se rozhodne správně.
Znovu ji někdo probouzel polibky. Nejprve si myslela, že je to Minato, ale mýlila se. Pozvedla víčka a pohlédla mu do tváře. Opravdu se spletla, ale i tak se její obličej rozzářil. Vypadalo to, že už Naruto plný síly. Objala ho a pomalu se zvedla. Teď byla unavená zase ona.
„Měla bys vstávat.‘‘ špitl a pomohl jí zvednout se. Protáhla se a skočila mu do náruče. Objal ji a přitiskl ji na pevno k sobě. Byla šťastná, ale někde hluboko v sobě tušila, že chce, aby tam místo něj byl někdo jiný. Ale nechtěla to na sobě dát znát. Nechtěla, aby to věděl.
„Co pak ti je?‘‘ optal se ji a pohladil ji po ospalé tváři. Usmála se a dala mu jemnou pusu na obličej. On ji úsměv oplatil a políbil ji na ústa. Pevně se k němu natiskla a dala mu ruce kolem krku. Nebylo to stejné jako s ním, Minato byl jiný. To ji však trápilo, jenom to jediné…
„Jsem jen ospalá. Potřebuji si ještě zdřímnout.‘‘ řekla mu a znovu si zalezla do peřinky. On odešel a nechal ji tam samotnou, protože sám byl ještě trochu unavený. Sakura si však počkala, až odejde a pak utekla oknem pryč. Usadila se na vysokou skálu a rozhlédla se po krajině.
„Musím si to ještě jednou promyslet…‘‘ pomyslela si a přivřela oči kvůli slunci.

,,Co by mohl mít s Narutem společného? Jsou si trochu podobní, ale to nemusí nic znamenat.‘‘
Na té skále už seděla už několik hodin, ale pomalu už ji to začalo docházet. Všechno jí to začalo dávat smysl, pomalu všechno do sebe začalo zapadat. Ta podoba, a nejen to. To vše naznačovalo jedinému vysvětlení.
„Co když je to jeho otec?‘‘