Akatsukiovo andílci - Jiné probuzení

Aka-barák navštíví neAka-kouzelník, která prostě dělá neAka-chyby a chudáci Aka to schytají v plné dávce

bláznivá komedie, kde veškerý zdravý rozum je zmuchlán do kuličky a hozen do koše na radiaoktivní odpad!

něco, co mne napadlo v noci a musela to hodit na papír!

jinak esli se tu někdě něco vyskytuje podobného, tak Gomen, nevím o tom

Uprostřed temné noci a obývacího pokoje rozlehlého sídla se zničehonic objevil muž a chlapec. Stařec měl dlouhý bílý vous, strakatý plášť a v ruce kouzelnickou hůlku. Blonďáček vedle něj byl oblečený jako urozený pán a strašně se mračil.
„Mistře Merline, kde to jsme?“ otázal se po chvilce rozhlížení mladík.
„Těžko říct, Artuši,“ odpověděl kouzelník a zmateně se škrábal na poloplešaté hlavě.
„No rozhodně to asi není to, kam jsme chtěli!“ začal se rozčilovat mladý kralevic.
„Třeba je,“ odvětil na to naivně Merlin.
„Máš snad pocit, že Sněhurka a sedm trpaslíků žije v něčem takovým??!“ už na něj řval kluk a před nosem mu máchal trenkama velikosti XXL, které sebral z gauče.
„To asi ne,“ uchechtl se starší muž už s lehce stařeckou demencí.
„Tak mě koukej vzít za Sněhurkou! Máme rande a jestli ji nechám čekat, dá přednost Krasomilovi a to mě asi zabije!!!“ už skoro vyl hanbou.
„Jak si přeješ, králi,“ uklonil se Merlin a v duchu si myslel něco o rozmazlených dětech.
Třikrát švihnul svou hůlkou a pronesl zaklínadlo. Kolem dokola probleskla zlatá záře a projela celým domem.
„...................................!“
„Merline?“
„Ano, Artuši?“
„My jsme pořád tady!!!!“ ječel na něj hystericky mladý vojevůdce.
„Tak do třetice všeho dobrého,“ zazubil se nevině Merlin a máchnul hůlkou ještě rychleji.
Postavy zmizely a z jejich návštěvy tu zbyla jen nažloutlá záře.
Poslední Merlinova myšlenka zde patřila tomu, co že to teda bylo za kouzlo, které nevyšlo.

Za pár hodin nastalo krásné ráno. Slunce se vyhouplo na dráhu svého denního maratonu a ptáci začali prozpěvovat své nekonečné árie.
S novým ránem se začal probouzet i velký dům plný obyvatel.

První osoba se zvedla z postele a navlékla si na sebe svůj černý plášť s rudými mraky. Ještě se zalepenýma očima došel do koupelny na záchod. Jeho partner v noci tak šíleně chrápal, že se vůbec nevyspal. Měl by ho obětovat Jashinovi a byl by klid!
Došel až k záchodu, rozepnul kalhoty a .....něco chybí!!!
Zamračil se.
„Tak malej nikdy nebyl,“ proběhlo mu zmateně hlavou.
Šátral rukama dál, ale ani mrňous nebyl k nalezení.
Vyvalil oči a ohnul se, aby se podíval co se to tam dole děje.
Stačil jeden pohled a narovnal se jako svíčka s těžkým ruměncem na tváři.
Doběhnul k zrcadlu, kde stále nevěřícně sledoval dlouhé stříbrné vlasy s lehkými odlesky do fialova, dlouhé řasy, klenutá ústa a hrdou bradu. Instinktivně zvednul ruce a dotknul se hrudníku.
„To není...!“ třásl se mu hlas.
Začal se klepat.
Pak se tichý domem rozlehl zděšený ženský jekot.

Ten řev probudil zbytek Akatsuki osazenstva a rozběhli se po směru hluku. První se hrnul Pein.
„Kdo zase ubližuje Konan, vy bando nechutných chlípníků!“ řval rozzlobeně na celé kolo.
Doběhli do koupelny a zůstali zítra na atraktivní bělovlásku s rozepnutým poklopcem a lehce zahalenou jen v Aka-plášti.
„Co tu chceš, ženská?“ mračil se vůdce se zbytkem bandy za sebou.
„To jsem já, Šéfe!“ štkal bývalý Hidan.
„Nekecej, Hidana poznam!“ vrčel Pein.
Navzdory výhružně stojícímu veliteli se Hidan začala řehtat.
„Čemu se, sakra, směješ?!“ začal rudnout zrzavý.
„A už jste se viděli vy?“ už skoro slzel.
Vůdce ztuhnul. Až teď si všimnul, že jeho hlas nabral lehkou fistuli.
„To...to...to...není...možný!“ blekotal, když v zrcadle místo sebe uviděl polonahou zrzku s rozkošným malým nosíkem ozdobeným spoustou piercingů.
Automaticky si zakryl vzrostlé poprsí rukama a podíval se po svých druzích.
Zetsu se zrovna probojoval také k zrcadlu a zděšeně si prohrábl dlouhé žluté vlasy.
„Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je na světě nejkrásnější?“ v panické hrůze zašeptala bílá půlka.
„Uhni, nevidim!“ odpověděla černá. Chudák vyvalil obě oči a prásknul sebou na zem.
Za ním stál Itachi, který si zrovna prohlížel krvavě rudé, pěstěné nehty.
„Všichni do obýváku, ale rychle! A Zetsua vemte s sebou!“ zavelela zrzka a rozběhla se doobléct.
Po nějaké době se v pokoji sešel výkvět krásy. Sedm rozkošných slečinek sedělo okolo velkého stolu a nervózně po sobě těkaly očima.
„No chlapy,“ začala zrzka a zase se zasekla, protože od ostatních si vysloužila nenávistné pohledy.
„Teda, chtěl jsem říct, ženský!“ opravil se. „Nevím, co se stalo a jsem z toho taky mírně vykolejenej.“
„Jenom vykolejenej?!“ ozvala se nevěřícně rudovláska připomínající Sasoriho. „Ještě sis nevšiml, že tu chybí Kakuzu?“
„No jo, kde vlastně je?“ přejel pohledem po místnosti.
„Nezvládl to,“ hodila ladně nohu přes nohu Jashinova zastánkyně.
„Jak nezvládl?!“ zmateně valila oči Šéfka.
„Když zjistil, že je ženská, rozhodl se, že se zabije! Teď si zkouší v pokoji propíchnout všechny srdce najednou, ale zatím se mu to nedaří...“ dodala nevzrušeně Hidanka.
„Tak ho, prosim tě, přiveď. Kdysi býval chlap, tak by to tak měl nést a ne se zhroutit jak domeček z karet,“ našpulila rty zrzka a Hidanka se vydala pro svou nešťastnou partnerku.
„Ještě někdo má sebevražedné ambice?“ zamračila se na osazenstvo.
„Byly, ale jsou zažehnány,“ ozvala se záhadná černovláska s rudými nehty a očima.
„Itachi, ty taky?!“ zdrceně na něj vůdkyně pohlédla.
„Já ne, ale Kisame!“ jemně poklepala na rameno modré krasavice se zelenými vlasy barvy mořských řas, která drkotala zubama.
„Kdy?!“ plačtivě dosedla velitelka.
„Před chvíli. Našel jsem ho, jak se snaží utopit ve vaně. Chudák zapomněl, že má žábry!“ opatrně okouknula svou žraločí partnerku a dala se do další úpravy nehtů.
Za chvíli Hidanka přivedla svou zdrcenou kamarádku.
„To bude v pohodě, kámo!“ povzbudivě se usmál Deidara.
„Tobě se to mluví, když jsi zůstal úplně stejnej!“ zařvala na něj Kakuzka.
„To není pravda!“ hájila se blondýna, „Mám prsa nejmíň o dvě čísla větší!“
„Tak už jsme konečně všichni?!“ přehlídla schválně Kakuzčinu poznámku Peinová.
„Z chlapů....teda z ženských jo...“ poznamenala Sasorka a dál si v klidu vyráběla dřevěnou podprsenku.
„No jo, co je s Konan?“ došlo jim najednou a v odpověď jim přišel z patra nelidský řev.
Nasucho polkli a čekali, co se bude dít. Nahoře práskly dveře a ozval se těžký dusot nohou.
Zpoza rohu se objevila modrovlasá hromada svalů připomínající směs něčeho mezi Bradem Pittem a Arnoldem Swarzeneggerem. V očích měl něco, co by stačilo na vyvraždění celého světa.
„Barbar Konan, to sedí!“ zašeptala už probraná černá Zetsuova půlka a zase upadla do mdlob.
„Kdo mi to udělal?!“ zahřměla Konan, zatnula pěsti a svaly jí naběhly ještě i na naběhnutých svalech.
„Lásko?“ plaše se usmála zrzka na svou drahou polovičku.
„Peine?“ překvapeně zamrkal hromotluk a až pak si všimla, že je tady jediná chlap.
Sedla si na schody a chytla se zábradlí.
„To se mi snad jenom zdá,“ zašeptala , začala natahovat a první šprušle ze zábradlí jí praskla v ruce.