Ai no Kusabi Chapter 2, part 01

V každé době, v každém místě, setkání dvou bytostí, člověka nebo nečlověka, je vzrušující a dramatická hazardní hra. Záleží na tom, kdo se střetne, štěstí se na jednoho může usmát nebo se mu krutě vymstít.

Která cesta z těch dvou to bude? Nikdo nemůže vědět nebo mít existující prokázanou teorii, která by mohla vysvětlit duchovní spojení mezi lidmi...
Zda-li cílevědomě nebo náhodně, toto střetnutí začíná něčím: přátelstvím, zradou, láskou, utrpením, smutkem...
Toužíc po tom nebo ne, nikdy nemůže zůstat naprosto bez poskrvny.

Možná to je důvod proč lidé, usilující o to s dospělostí a praxí, opakují taková setkání a odloučení na vlnách času.
Jedné noci, před pěti lety… Riki poprvé potkal Iasona.

"Mongrel z chudinské čtvrti nemá co ztratit." To si tehdy Riki říkal pro sebe.
Té noci, lapání po dechu Midasu, města, které nikdy nespalo, mohlo být slyšet. Mnohobarevná světla kouzelně zářila, a šeptání sladkých a lascivních slov do ouška, snažíc se zachytit noční klid a ticho.

Klenuté dveře, které zvali člověka do města byly skutečně impozantní. Scény nahých žen reprezentované v jejich vzoru pocházely z takzvaných „Mýtů“, vrcholem smyslnosti a karmy. Ty postupně přešli ze starých rodných legend k Salině Nebule, která byla založena na ústní tradici, a věhlas Midasu se stal módní záležitostí.

Postavy v těchto rytinách byly tak precizní a krásné, že vypadaly skutečně, a tak smyslně, že se jich lidé chtěli dotknout.
Jakoby se snažili utkat nějaké daleko krásnější kouzlo, duha světel, která každého učarovala, nebyla nic víc než jed, který probouzel touhy ukryté hluboko v jejich srdích a pak je zničil.

Pásmo uvnitř dveří bylo exkluzivně pro lidi. Mít u sebe zbraň, dokonce i nůž, bylo zakázáno. Vykonávání spravedlnosti sloganem „Zábava a Bezpečnost“, který byl zobrazen na dveřích, lidé byli pečlivě prohledáni než je překročily.
Na ulicích, poblíž kasín, záře neonů nikdy nezhasla.

Muži i ženy, mladí i staří, obleční v jejich nejlepších šatech, okouzlení voláním kasína, společně se spalující atmosférou, vypadali nehybní jako sochy.

Různorodý dav se šťastně pohyboval z jedné strany na druhou. Ale, obratně se vyhýbajíc tomuto houfu lidí, postava se pohybovala s takovou zručností, že to vypadalo jako by mezi nimi proplouvala.

Byla příliš mladá, aby se tato postava mohla nazývat „mužem“, ale ani se nemohlo říci, že ten chlapec potřeboval přístřeší a ochranu.
Část oděvu zakrývala jeho dlouhé a pružné nohy, což mělo zvláštní přitažlivost, který se sarkasticky vysmívala veřejnosti zatížené na přepychové oblečení.

Neoplýval oslňující kráskou, ale jeho postava a, nad vším, jeho obličej mu dodával silného dojmu, že každý kdo na něho pohlédl (třeba i jednou) nebyl schopný vymazat ten obraz ze svých vzpomínek dlouhý čas. Jeho nezkrotné a arogantní oči naprosto neladili s prostředím, a proto ostře vyčníval z nejasného davu.

Byl to Riki. Tento Riki byl během času nazýván „Vůdcem Bizonů“, a neexistovala ani jedna duše v chudinské čtvrti, která by neznala jeho jméno.
Během noci, hlavní ulice, které osvětlovali kasíno, byli přeplněné lidmi. Mezi nimi, bylo velmi jednoduché najít čerstvě bohaté ze sousedního Logosu a Galarie s plnýma kapsama.

Normálně u sebe nenosili velkou částku peněz. Co obtěžkávalo jejich kapsy byly creditní karty. Po tom Riki šel.
Pokud by udělal chybu, mohlo to mít fatální následky.

Policie Midasu byla velmi známá pro své násilí, speciálně když se jednalo o takový odpad jako Mongrela z chudinské čtvrti.
I přes svou nechuť, Mongrelové pokračovali v okrádání v nočním Midasu kvůli vysoké ceně, za kterou mohli prodat ukradené karty. Nemohli prošvihnout takovou šanci. Ale možná důvodem bylo vzrušení, pro ně, test ohněm, který sloužil jako silný stimulant, a nechal je zapomenout na jejich nudnou a monotónní existenci.

V chudinské čtvrti, všichni děti byly vychovány v Dětském centru. Kluci se povinně stávali nezávislými ve věku třinácti let. Každý z nich měl možnost následovat život, po kterém toužili bez jakéhokoli zásahu, ale ačkoli měli velkou snahu, žádné dvěře se pro ně neotevřeli. Nebyla to otázka jejich vytrvalosti.

Kromě toho, pravděpodobnost, že budou mít štěstí a naskytne se jim příležitost, byla 1:10 000. Svět zjistil, že odchod mladíků z centra byl kryt v tom nepříjemné hnijícím zápachu, který přicházel z apatie a lenosti.

Měsíc byl více než dostatečný čas, aby se tím vážně stali infikovaní.

Zmatek, Výtržnosti, zoufalství, útěk z reality...všechno se to smíchalo a vytvořilo věc zvanou znak chudinské čtvrti.
V nejnižší morálce, která byla nutná pro přežití v tomto místě, platilo pouze jedno pravidlo « každý se musí postarat o svou vlastní prdel »...To si myslel i Riki.

Hodnota života byla stejná jako levného nápoje, ale Riki nezamýšlel ospravedlnit tímto své chování. Chtěl pouze akci, aby mohl cítit, že je naživu.
Krádež kreditních karet byla jasná cesta, jak si to spolehlivě prověřit. Jeho ostražitý nervový systém a ten ostrý a divoký tlukot srdce, dohromady, vytvářelo naprosto jiné vzrušení než to vyprodukované Stoutem – skoro paralizující veselí.

Midaská růže v napětí, s příchodem noci.

Nalitý s nevhodně oblečenými zaostalými novozbohatlíky, kteří úzkostlivě pozorovali vše okolo nich, to byla ideální hra pro adolescenty z chudinské čtvrti, který neměli nic lepšího na práci než vyplnit jejich volný čas.

Riki zvážil možné zhodnocení, a zlomyslně se usmál. Přizpůsobil rychlost chůze svému cíli, zachovávajíc krátkou vzdálenost mezi nima.
V ten moment, Riki si poznamenal rytmus v hlavě, kalkulujíc nejvhodnější moment, a když znovu té noci byl na tom okraji, opilý tím tajným potěšením, náhle se zjevila paže nad jeho rameny, a objali ho pevně kolem zápěstí. Zděšení mu projelo každým zákoutím těla, panika z toho, že byl objeven, mu způsobila šok, že napjal všechny svaly. I když měl pocit, že špička jeho jazyka se stala studenou a necitlivou.